Bella Coola

„Máš telefon“, křikla manželka ze zahrady kam jí dnes na úpravu záhonů vylákalo hřejivé podzimní slunce. „Volá Milan“. Telefon nemám rád. V mém případě většinou nevěstil nic příjemného, jen pracovní starosti. Tentokrát jsem si dal sluchátko k uchu, naplněn zvědavostí. Milan je již dvě desítky let můj horolezecký parťák a náhoda nás seznámila takto.
Pokud se počasí nemračilo, vyjížděli jsme od jara do podzimu s rodinou do přírody téměř každý víkend. Naši dva synci švitořili česky a poskakovali nedočkavě po cestě, vedoucí k populární turistické zastávce Šanon falls. Říčka zásobovaná tajícím sněhem a ledovci, jak ve zpomaleném filmu se snášela se stometrové výšky a jemná vodní tříšť příjemně ochlazovala horký letní den.

Ověšeni horolezeckými lany šli proti nám dva muži. Když míjeli chlapce, jede z nich je překvapil, češtinou.
„Ahoj kluci, tato pěkná paní je vaše maminka“? Dále již proběhl seznamovací hovor a já našel parťáka do skal, chlapci strejdu Milana. Jen manželka mívala připomínky, že nám Milana byl čert dlužen, protože jsme občas zdolával lákavé horské vrcholy i celý týden.

„Nazdar dědku“, pozdravil mě Milan. Přezdívku mi přišil, protože jsem o deset let starší. Momentálně pracoval jako průvodce zahraničních lovců, jimž trofej medvěda grizzly či horského kozla ve sbírce ještě chyběli.
„Nutně tě potřebuji na pár dní, musíš i kdybys nemohl“. Dozvěděl jsem se, že mám zabalit horolezecký vercajk a letadlo do Bella Coola mi odlétá zítra dopoledne. Jako důvod veškerého spěchu uvedl, že jeho klient střelil horského kozla, ten ale spadl do hluboké rokle, kam se bez horolezecké výbavy nedá sestoupit. Klient ti ten výlet štědře zaplatí.

„Já to tedy beru šéfe, na shledanou zítra,“ odpověděl jsem po krátkém přemýšlení. Takový výlet se neodmítá. Tentokrát jsem telefonoval rád. Zajistil jsem letenku, zabalil pár osobních věcí a pečlivě zkontroloval horolezeckou výbavu. Manželka neměla námitky, když jsem jí ujistil, že můj náhlý odjezd je pracovní záležitost a bude slušně zaplacen.

Následující dopoledne jsem již sedel pohodlně v malém tryskovém letadle. Bylo obsazeno jen z necelé poloviny, většinou indiány. Šmolkově modrá obloha a velké okénko slibovali, že se po dobu letu nebudu nudit. Pilot oznámil, že let do Bella Coola potrvá čtyřicet minut a popřáli příjemný let. Do sedadla mne přitiskla tajemná síla a podlaha letadla začala být hodně kopce.

Letadlo udělalo velký oblouk, s úmyslem letět na sever a v hloubce pode mnou se předvádělo město Vancouver ve své kráse. Malá tečka na moři, táhla neskutečně dlouhý vor dříví, odliv srovnal jedním směrem desítky kotvících zaoceánských lodí. Malinké letadlo pod námi směřovalo neznámo kam. Místo na kterém stojí město, je samo zázrak přírody.

Podlaha letadla se srovnala. Rozhostilo se překvapující ticho a já měl pocit že letím do vesmíru. Fascinuje mě síla tohoto vynálezu. Světelný obrázek naznačil, že již nepotřebuji bezpečnostní pás. Přesedl jsem k okénku na levé straně. Zde mě uvítala zcela jiná scenérie. Na jižním cípu ostrova, jež široký mořský záliv odděluje od města Vancouver se třpytily okna hlavního město Britské Columbie, Victoria. Od něj až na sever, dlouhý horský hřeben dělil ostrov podobný tlustému doutníku na dvě poloviny.

Zrcadlení okének malého městečka na severním cípu ostrova, zmizela za křídly letadla. Nevěřícně jsem zíral na nekonečné množství vody pod námi. Nikde ostrůvek. Vzdálený obzor Pacifického oceánu paprsky slunce osvítily tak, jako by pod hladinou byly zapnuty miliony světlometů. Nedokázal jsem si představit, že až k Japonským ostrovům, kde lidé v tuto dobu ještě spí je jen voda, samá voda. Přesedl jsem opět k okénku na pravé straně letadla a přestal dýchat. V paprscích dopoledního slunce se třpytil nekonečný hřeben vysokých, sněhem a ledem pokrytých hor jež končil až na Aljašce a v jejich chladném stínu nespočetné množství sytě modrých jezírek. Nikde cesta, nikde domek. Miliony let si zde příroda hospodaří po svém a ještě dlouho bude.

Do pobřeží jako by mořský obr opřel své obrovské dlaně a jeho pokroucené prsty vytvořil nesčetně množství fjordů, zálivů a ostrůvků. Celé členité pobřeží pokrývá zeleň neprostupných dešťových lesů. Řeky plné losových ryb, svět divoké zvěře, svět sám pro sebe. Ze snění mě vyrušila informace pilota, že za krátko přistaneme. Měl jsem pocit, že cesta trvala jen okamžik. Tlak v uších mi potvrdil, že klesáme rychle. Scenerie se změnila. Pilot naklonilo letadlo a vlétl do úzkého fjordu. V nevelké vzdálenosti od křídel letadla se vypínaly šedivé kolmé skály a na nich sem tam bojoval o život i jakýsi strom. Konečně tenounká čára přistávací dráhy. Pilot s letadlem dosedl jako do peřin. Neodolal jsem a ohodnotil jejich výkon potleskem. Nikdo se nepřidal. Původní obyvatelé této nádherné země, tento dobrý zvyk asi neznají.

V malé letištní hale již čekal Milan. Při každém setkání mne potrápila jiskřička závisti. Když pán Bůh rozdával mužný vzhled, ten chlap šel určitě dvakrát. K tomu ještě obdržel od přírody silný sexuální apetit. Až na vzácné případy, jsou tyto dary neslučitelné pro spořádané manželství. Milan nebyl onen vzácný případ a kromě žen, ještě velice miloval popíjení piva. Ženy jej obletoval. Vynakládaly mnoho energie přetvořit jej k obrazu svému, leč marně. Vydržely s Milanem setrvat ve společné domácnosti maximálně rok, v jednom vzácném případě i roky dva. Poté byl vyhoštěn. Bral to sportovně. Ale na a jednu svou bytnou, jak své partnerky nazýval, často vzpomínal.
"Jo Zuzka dědku, ta byla v posteli nepřekonatelná a ty polívky jaké vařila“. Z plic se mu vždy vydral hluboký vzdech.

Netrvalo dlouho, opět jsem usedl, tentokrát na židli v McDonaldu. Při pojídání hamburgru s hranolky mě Milan informoval, že kozla půjdeme hledat zítra a dnešní odpoledne se účastním lovu na medvěda grizzly, takže oslavu našeho setkání musíme odložit na večer. „Na grizzlyho“? vylétla ze mě otázka.

„Jo na grizzlyho“. Odpověděl Milan ležérně, jako by šlo o hon na zajíce a ponořil znovu bramborový hranolek do kečupu, když jej s viditelným požitkem snědl, pokračoval.
„Američan, co chce najít toho kozla za kterého vysolil za odstřel osmnáct tisíc zelenejch, má ještě povolení na odstřel medvěda. Již týden chodíme po všech možných potocích kde jsou ještě lososy, ale zatím bez úspěchu. Jednou nemá medvěd dostatečný věk, jednou je to medvědice se dvěma prcky. Včera mě za pár piv poradil jeden indián kam na něj. Je to prý hodně starej grizzly. Ben nás tam odveze lodí. Měl by zde být každou chvilku, šel jen něco vyřídit na poštu“.

Zanedlouho jsem opět seděl v autě a jeli jsme do přístavu. Tentokrát auto řídil Ben, majitelem lovecké společnosti. Pronajímal od vlády k tomuto účelu obrovský revír. Chlap širokých ramen asi padesátiletý a ke dvěma metrům výšky mnoho nechybělo. Rybářský kulich téměř skrýval rezatou kštici. Širokému opálenému obličej dominoval mohutný rozpláclý nos, jeho zakončení dominovala žilkami prokvetlá bambulka a pod ní, závidění hodný zrzavý, zakroucený knír. Ir jak z obrázku.

Cestou do přístavu Milan s šéfem probírali detaily dnešního lovu. S odposlechu jsem vyrozuměl, že čím dříve s lodí vyjedeme tím lépe. Odliv moře začíná po páté odpoledne, a pokud nebudeme na smluveném místě dvě hodiny po začátku odlivu nebude moci s lodí na mělčinách u potoka kam máme namířeno přistát.
Přístav mě uchvátil. Po obou stranách širokého chodníku z prken se pohupovali rybářské lodě. Stožáry se kývaly každý jinak, na lodích plno drátěných klecí, sítí, kladek, lan i malých jeřábů. Vzduch byl lehounce prosycen pachem nafty a slanou vůní moře. Když jsme si šli po dřevěném, lehce se houpajícím chodníku mezi loďmi, několikrát se ozvalo, „Hi Bene“ a krátká výměna slov končila vždy smíchem. To vše podbarvoval křik racků.

Milan ukázal na jednu z lodí, „To je Benovo podnik na vodě zde bydlím na ní již čtyři měsíce". V malinké kabině mou pozornost zaujala uzounká postel s vysokým bočním prknem.
„Milane, mám dotaz, kde to s těmi ženskými děláš, vždyť já mám pochybnosti, že se do té postele sotva vejdu já sám. Milan pod tmavým knírem blýskl zuby: „ Dědku, když je správná konstelace, tak se najdou místa, že bys nevěřil. Nyní ale není čas na ženský, ty nás čekají večer, za chvilku vyjíždíme. Když jsem vyšel na palubu, Milan se rozesmál.
„V tomhle mundůru nemůže jít, víš vůbec kam jdeme“ a ukázal na chlapa který vězel až po prsa v gumových kalhotách a představil svého klienta „To je John z Kalifornie“. John z Kalifornie si mně zvědavě prohlížel, asi jsem nesplňoval jeho představu horolezce, ale ruku k vzájemnému seznámení napřáhl první a vyslovil přání, že doufá v zítřejší úspěch naší výpravy najít kozla.

S rozhovoru nás vyrušili gumové kalhoty jež dopadli k mým nohám. Chlapi měli zábavu, „ Dědku, menší už nemám“, informoval mne Milan. Z lodi jež byla většinou celá ze dřeva jsme došli k jiné lodi. Byla stříbrná. Milan na ní zaklepal a nahlas, tak aby to Benn slyšel povídá.
„To je Benovo kráska, stálo ho balík ale uvidíš jak umí pelášit. Nemá to vrtuli, ale vodní trysky“.
Ben nás zaslechl a přidal se. Je to opravdu moje kráska, ale po týdnu ježdění jsem jí jako neovladatelnou chtěl vrátit. Jsem zvyklý na kormidlo a motor s vrtulí. Poslali instruktora. Po dvou dnech jsem byl zamilovaný. Tato desetimetrová lodička umí takový manévrovací fígle, že to dech bere“. Na důkaz že to tak je, jsem nemusel dlouho čekat.
K našemu cíli, dlouhou mořskou zátokou lemovanou vysokými horami, bylo půl hodiny jízdy. Ben stál v kabině za velikým volantem a po vodě jsme letěli. Postavil jsem se vedle Benna a uchopil rukou lehce volant, usmál se a postrčil mne před sebe. Najednou byl ze mne kluk a jízda byla neskutečný zážitek. S poznámkou, že budeme přistávat jsem se kormidla nerad vzdal, ale nejraději bych Benovi kormidlo vyrval z ruky.
Aniž by ubral na rychlosti, stočil loď z prostředka zálivu prudce vlevo. Ben loď srovnal a řítil se na skalnaté pobřeží. Ruská ruleta. Buď a nebo. Když jsme byly od skála na délku tenisového hřiště provedl Ben z lodí otočku doslova na místě. Odstředivá síla mne poslala do dřepu, ale vše proběhlo hladce a loď se vracela po zpěněné stopě kterou jsme se na skálu řítili. Ben se culil mému pobledlému výrazu a měkce přistál u břehu nevelké říčky.

Z lodi jsme se spustili na travnatý břeh. Vody bylo po kolena. Ben nás upozornil, že nejpozději v sedm večer musíme být na stejném místě, protože začíná odliv a nemohl by bezpečně přistát. Popřál úspěšný lov a byl pryč.
Proti proudu říčky jsme se pomalou chůzí brodili. Někdy po pás ve vodě. Střídali jsme břehy, přelézali, podlézali obrovské padlé stromy, jak jen nám prales dovolil. Říčka se množstvím lososů doslova vařila. Po čtyřech až pěti letech se vracejí do svého potoka či řeky kde jejich život počal. Zde se vytřou a uhynou. Nic ale nepřijde nazmar.

Okolo potoka jsou hody pro medvědy, kojoty, mývaly, bělohlavé orly, racky, vrány, havrany, kachny a další dlouhou řadu živočichů. Potomci lososů zůstanou rok a poté se vydají na cestu do moře. Příroda je krutá, z obrovského množství jich přežije jen několik procent.
Asi po hodině namáhavé chůze les trochu prořídl. Zde jsme zvýšili pozornost. Osobně jsem si přál abychom medvěda nestřelili, nepatřím do kategorie mužů jimž lov přináší potěšení. Bohužel, přání se nesplnilo. Říčka se prudce stáčela do leva a na malé písečné plážičce seděl na zadku grizzly, v packách držel ještě mrskajícího se lososa a pochutnával si spokojeně na růžovém masíčku. Rána z kulovnice prořízla ticho a bylo o jednoho tvora na zeměkouli méně. Perfektní rána. John byl ve střelbě profík. U grizzlyho poklekl a modlil se. Zvláštní zvyk.

Později mi vyprávěl, že má doma plnou stodolu vycpaných zvířat a mnoho jich je z Afriky. Asi dvě hodiny jsme s Milanem byli zaneprázdněni stahováním medvědího kožichu.
Cesta zpět byla náročnější. Trofejní kožich byl velice těžký a i když jsme se střídali, k ústí říčky jsme došli z Milanem s posledních sil. Potěšilo mne, že Benny již na nás čekal. S hekáním a klením jsem mu podal kožich i s batohem na kterém byl přivázán a požádal jej o provazový žebřík, neboť jsem nebyl schopen na loď vylézt.
„Podej mi ruce, řekl Benny“. Můj mozek díky únavě nepracoval na plný plyn a tak jsem bez otázky proč poslechl. Věřte nevěřte, ten Ir mě uchopil za zápěstí a na palubu vyzdvihl jako malého kluka. Do přístavu jsme dojeli když se již stmívalo. Na ubytovací lodi jsme ještě pracovali na trofeji a na závěr posypali několika kilogramy hrubé soli.

John, nadšen úspěšným lovem nás pozval do hotelu na večeři. Po vynikající večeři a několika půllitrech piva jsme se cítili královsky, což ocení každý chlap, jež absolvoval podobně náročný den. Milan ožil. Netrvalo dlouho a již kráčel s otevřenou náručí vstříc dvěma pohledným děvčatům a zakrátko nám je představil. Pozvání k našemu stolu neodmítly.

Zuzka a Růženka původem z Prahy přijely do Bella Coola až z Toronta sbírat houby zvané pine mushroom, jež jsou v oblibě u Japonců a kam se ve velkém vyváží. To mě vyrazilo dech, neboť z vlastní zkušenosti vím, že je to velice obtížná a nebezpečná práce. Vyžaduje pohybovat se v komplikovaném terénu, dobře se orientovat a být připraven na setkání s medvědem. Sám podobnou zkušenost mám. Malý grizzly, jehož matka medvědice splnila svou mateřskou povinnost a poslala jej do světa aby se staral sám o sebe, chodil za námi téměř celé dopoledne. Můj houbařský partner Tom po něm občas hodil klacek a snažil se jej odehnat. Ale málo platné, chtěl se kamarádit. My o to nestáli. Mohl jen zabloudil a medvědici, pokud by jej našla v naší přítomnosti, bychom jí těžko něco vysvětlovali. Náročný den, ukončený příjemným večerem byl za námi a další náročný nás čekal. Najít kozla. Ač neradi, s děvčaty jsme se rozloučili. Popřáli jim úspěšné houbaření a vydali se do lodní postele spát každý sám.

Již brzy ráno vodní trysky za lodí zanechávali dlouhý pruh okysličené mořské vody. Asi po hodině Benn loď zastavil. Pátral dalekohledem po vrcholcích skal levého břehu zátoky, rozbrázděné paprskovitě hlubokými rýhami. Po krátké debatě se chlapy shodli, že je to správné místo, kde se před dvěma dny vylodili, určili i přibližné místo kde byl kozel střelen. Problém ale byl do které rokle spadl. Milan s Johnem se dohodli, že vystoupáme až do míst, odkud se střílelo a snadněji se určí místo kam mohl kozel spadnout. Ben zaparkoval jeho krasavici ke kolmé skále kde nebyl problém se dostat na břeh, popřál nám úspěšnou výpravu. Domluvil čas vyzvednutí a byl pryč.

Neměl na starost jen nás, na lodi byli další čtyři lovci. Jejich průvodce většinou najímal mezi indiány.
Tentokrát jsme byli oblečeni na lehko, žádné těžké gumové kalhoty jako včera ale ve stejné sestavě. Jeden pohled na strmý svah, posetý mohutnými skalami, zarostlý borovicemi a břízou mi napověděl, že se budeme potit a to hodně. Na místo kde sběratel trofejí John z Kalifornie kozla střelil nám v strmém terénu trvalo téměř tři hodiny. Při krátkých momentech odpočinku jsme si s Milanem prohlíželi nádherné skalní útvary a vařila se v nás horolezecká krev. Pokud by chyběl John, asi bychom si to s některou rozdali. Když byl John z doslechu, Milan česky nadával na zbytečnou cestu jež dnes konáme.
„Toho kozla nenajdeme, je to již dva dny co jej střelil a když, tak jen pár chlupů“. Připomínku jsem nekomentoval.

Milan byl to samé co John, jen s tím rozdílem, že do lesa nechodil pro trofej ale pro maso a já je při jeho výpravách pro zásoby často doprovázel z bezpečnostních důvodů. V Kanadě se na lov chodí ve dvou. Kdo jde sám, často se nevrátí. V jednom případě si to postřelený grizzly vyřídil se třemi lovci.
Již delší dobu jsem pozoroval kroužící havrany nad jednou z roklí hluboko pod námi, ale dělilo nás několik podobných zářezů v terénu. Upozornil jsem na to a shodli jsme se, že tam by náš kozel mohl být. Konečně jsme si vydechli na místě odkud John střílel a vydali se k místu kde po kozlovi před dvěma dny již pátrali. Na ostrých výčnělcích skály se při pádu zachytilo pár chomáčků bílé srsti a kroužící havrani potvrdili že kozel proletěl skoro kilometr sedmdesáti stupňovou a místy kolmou roklí.

Neradostné zjištění bylo, že John když viděl kudy budeme sestupovat pomocí lan, vrtěl odmítavě hlavou. Již když jsme stoupali prudkým svahem, ptal jsem se Milana proč jde John s námi. Ve třech je sestup mnohem pomalejší a John s horolezeckou technikou sestupu neměl žádné zkušenost. Bylo mi vysvětleno, že za odstřel vzácného kozla zaplatil balík peněz a chce být jist, že jej skutečně budeme hledat.

Milan svázal dvě padesátimetrová lana zajistil okolo nejbližší zakrslé borovice. Konce lan letěly vzduchem a zmizel v hloubce kolmé skály. Johnem se nemazlil, navlékl mu svůj horolezecký sedák a dal krátkou instruktáž jak systém pracuje. Já slanil první, poté John. Trvalo mu to věčnost. S uspokojením jsem zjistil, že Milan přeci jen Johna zajistil prusíkem, což je smyčka omotaná okolo obou lan a i kdyby John hrůzou omdlel, toto zařízení zabrání pádu. Milan slanil starým způsobem. Je to nepříjemné. Lana se vedou pod stehnem a přes rameno. Horolezci si dříve našívali na spodní část kalhot tvrdé plátno aby si nespálili třením spodní část stehna.

Po dvou hodinách jsme měli za sebou teprve polovinu vzdálenosti. John se v technice i rychlosti slanění zlepšil a odmítl i jistící prusík. Všiml jsem si, že se již usmívá když pokaždé našel vedle mne pevnou skálu pod nohama. Já si s uspokojením říkal, dobře ti tak zmetku, to není Afrika a vraždění slonů z auta. Pokračovali jsme lano za lanem, bez oddechu. Když jsme se všichni sešli na jednom místě, měl jsem již vyhlédnutý strom. Nebyl -li, obětovali jsme z naší výstroje smyčku s karabinou, jež zůstala upevněna ve skalní spáře navěky. Nepočítal jsem po kolikáté jsme po laně již sjel, ale když jsem v hloubce pod sebou zahlédl něco bělavého a radostně jsem možný nález kozla hlásil. Nespletl jsem se.

Stopy potvrdili že zde byl medvídek. S kozla dost chybělo, ale i tak jsme obdivovali jeho mohutnost. Osobně jsem se s tímto krásným zvířetem setkal na jedné z horských túr. Opřen o mohutný padlý strom jsem v pokleku fotil. Zaslechl jsem zapraskání větvičky. Když se praskání opakovalo, opatrně jsem vyhlédl přes padlý strom a přestal jsem dýchat. Pár metrů od stromu stálo bílé monstrum a větřilo, cítil mě. Na hlavě kralovaly silné, jen mírně zahnuté rohy. Pod bradou fousy téměř na zem, nad očima jako trnky, mohutné obočí. Boky pokrývala dlouhá sněhobílá srst. Celé mohutné tělo nad černými kopýtky, nesly až na překvapivě silné nohy. Vyfotil jsem jej, ale byl jsem zklamán. Na fotce byl jen bílý flek, neboť jsem ve chvatu nezaostřil. Nádherný kozel nepostál, vše trvalo snad jen deset vteřin a byl pryč.

Milan mně i Johna vyděsil, když tvrdil, že sebou musíme hnout, protože pokud medvídkovi již vyhládlo mohl by se vrátit. Sotva to dořekl, uvědomil jsem si že jsme beze zbraně. Milan odmítl se s kulovnicí tahat. S noži jsme pracovali jako chirurgové, abychom z trofejní kůže zachránili maximum. Když bylo dokonáno, byl jsem rád že jsme místo opustili. I tak jsme medvídkovi nechali velikou hostinu, takže by neměl mít důvod jít za námi. Slanili jsme ještě několikrát.

Terén se stal schůdnějším, ale i tak, než jsme se dostali k vodě, užili jsme si sestupu dosyta. Do příjezdu Benna zbývali dvě hodiny. Natáhli jsme se na sluncem prohřátém mechu a užívali si zasloužený odpočinek. Konečně jsme zaslechli hluk motoru a zanedlouho se na hladině zatřpytila Benova kráska. První jeho otázka byla, „našli jste kozla“, když dostal kladnou odpověd, bylo vidět, že se mu velice ulevilo. „Přivezl jsi pivo“, byla následná otázka mířená k Benovi, když Ben kývl, byla cesta zpět radostnější.
Večer jsme tentokrát zavítali do nedaleké restaurace jež byla v majetku indiánů. Dobře jsme pojedli a oslavu úspěšného dne jsme započali přípitkem ohnivou vodou. Netrvalo dlouho a Milam přivedl k našemu stolu tři pohledné sgvaw.. Většina těchto děvčat vykvete v krásný květ, ale ne na dlouho. Velice brzy povadnou. Jejich velkým přáním je vzít si za muže bledou tvář. Pokud ale vznikne podobné manželství, netrvá dlouho. Vyjímka ale potvrzuje pravidlo.
Přítel Maik se při cestě do Dawsonu ve svých 22 letech vášnivě zamiloval do indiánské dívky v osadě Teslin a odmítl s kamarádem Jimem dál pokračovat. Žije tam do dnes a je náčelník osady. Když jsem Teslinem před mnoha lety projížděl a z vestibulu restaurace se pokoušel bez úspěchu telefonovat, venku zastavil obrovský starý kadilac se staženou střechou a byl obsazen velkým počtem chlapců v pubertě. Na otázku hledám Maika Z. Tři chlapci zvedli ruku a tvrdili že je to jejich táta. Bylo to moc pěkné setkání.

Abych moc neodbočoval. Děvčata se tulila a když jsem jedné pošeptal lež, že John je svobodný a bohatý Američan jež hledá ženu, byla opravdu zábava pozorovat jak se o Johnovi věnovali. Bylo hodně po půlnoci když jsme uznali, že jsme dostatečně oslavili úspěšný den. Seděl jsem již v autě, když se venku něco semlelo.

Několika indiánským mládencům se nelíbila pozornost jež nám děvčata věnovaly. Začala malá strkanice, jež křikem ukončila manželka majitele restaurace. Po krátkých dohadech jsme byli všichni v autě. V městečku jsem se již orientoval a překvapilo mne, že Ben nejede do přístavu ale na opačnou stranu na plný plyn. Při vědomí, že má v sobě láhev skotské mě do smíchu nebylo. Po několika minutách bláznivé jízdy, prudce přibrzdil a stočil auto do protisměru. Když nebezpečný manévr dokončil, byli jsme schováni za stromy na malinkém odpočivadle a Ben zhasl světla.
Dlouhé minuty nic, jen tma. V dálce odkud jsme přijeli se zatřpytili světla auta. Za krátký okamžik se velkou rychlostí přehnalo auto, na jehož korbě se krčil velký počet indiánských žárlivců ozbrojených klacky. Když auto zmizelo za zatáčkou Ben nastartoval a stejně bláznivou rychlostí jel tentokrát do přístavu. V bezpečí kajuty na oslavu vítězného boje beze šrámů jsme se ještě podívali lahvi whisky na dno. Ben mi vysvětli, že si nemůže dovolit žádný krvavý konflikt. Do rána z hochů alkohol vyprchá a budou jako beránci. Nemají nás v lásce a když se opijí tak dvojnásob.

„Těžká bývá hlavička Ivanova, po mnoha džbán medoviny bohatýrské“, naříkal Milan při ranní očistě. Mně nebylo o nic lépe. V kajutě hostů ale voněla káva a na stole v obrovském pekáči nás čekala hromada velikých uvařených krabů. S rozehřátým česnekovým máslem to byla královská hostina. Nic netrvá věčně. Ben se Johnem i se mnou vřele rozloučil a odjel s lovci za dalším dobrodružstvím.
Na letišti, kam nás odvezl Milan se loučení opakovalo. Pozoroval jsem nakládání hub do letadla a usmál jsem se představě jaké asi dobrodružství prožívají česká děvčata v těchto končinách.
Ve Vancouvru jsem se si Johnem potřásli rukou, byli jsme oboustranně spokojení, on se svým velikým nákladem trofejí pokračoval do Kalifornie a já s velice štědrou odměnou za vykonanou práci, hlukem velkoměsta domů. Před spaním jsem synkům vyprávěl o velkém dobrodružství a později v posteli opakovaně tvrdil manželce, že v Bella Coola jsou velice ošklivé ženy.