zelená víla

krása v písmenech...

mám ráda podzim... snad paprsky slábnou ne však my...

anotace i zbytek je skvělej...

nálado svobodná....

víře v sobě... či sově :-)

tomu se říká láska.. a i když to slovo je ničeno, je... je to ten pocit, který vyťukáváme v sobě, je spojeno důvěrou , leskem očí, dotekem...

připomnělo mi to mou platonickou lásku za oceánem... milovala jsem určitě i dost svou představu o něm a byla jsem ochotna přeplavat moře...

kouzlo podzimu...

ST

jak někdy dojem v nás se plete... věřím ve věci mezi nebem a zemí, nemám z nich strach, jen je nechci vědět do konce, protože věřím, že dokážeme ovlivnit různé situace... a věřím, že pomocí arteterapie, pálením negativismu,... dokážeme si uvědomovat ...

je to tak i v životě, ale ta fotka je dokonalá...

líbí se mi... jen život neberu jako nejpomalejší umírání, žiju... do morku kosti a jo někdy je dobrý otevřít okno, zařvat si, opít se, prochatovat noc, aby jeden pochopil, že .... nebo to, že se pletl...otevřít knihu a žít ten příběh do morku kosti, někdy vysublimovat, protože máš chuť a vrátit se s pocitem že to sakra fakt stojí za to... být..

úžasná neobyčejnost...

tak tomu říkám ... pocitovka :-)

:-) u tebe se lze usmívat..

je to jako obrázek...

polonahá večeře se nenabízí kde komu a pak je chutná...

píšeš zajímavě a hezky...

líbí se mi, jak popisuješ maličkosti člověka, primáře, které ti utkvěly v paměti... člověk si někdy pamatuje maličkosti, kterých si nikdo ani nevšiml... a to se mi líbí, ten pocit, že si v sobě popisuju dojem toho člověka..

sladké... a já jako nemilovník sladkého , jsem milovníkem sladkosti v jiné podobě...