*PORTRÉT II.*

Primář František je silným a náruživým kuřákem. Zažloutlými konečky prstů vkládá neustále jednu cigaretu za druhou do úzkých rtů. Poté následuje silné vdechnutí ústy do plic, provázené vytvořením důlků ve tvářích a nato slastný dlouhý výdech oblaku kouře s mírným vysunutím jazyka a dolní čelisti. Uzavře ústa s nepotlačovaným mlasknutím a pak... ...pak se to vše do detailu opakuje. Své okolí zamoří denně až stovkou cigaret!

Tmavé oči vykukují přívětivě z úzkých štěrbin víček, mírně už oteklých nejenom počínajícím stářím, ale asi i trochu vlivem alkoholu. ( O tom se zmíním trochu níže.) Od zevních očních koutků se rozbíhají vějířky vrásek až ku spánkům a prozrazují, že celkem vážně vyhlížející starší muž musí být jinak veselá kopa. Hlavu má tento starý mládenec dětsky kulatou, čelo vysoké a s jemnými vráskami, hladké a tmavé vlasy jsou již trochu prošedivělé, naznačeně orlí nos. Postavy je spíše menší než střední, s rázným vojenským krokem, který ale ohleduplně přizpůsobuje chůzi druhé osoby.

Řeč jeho neplyne, naopak, maličko zadrhává, přitom mrká víčky a obrací oči vzhůru jakoby odtud čekal pomoc. Poněvadž trochu nedoslýchá, naklání obvykle hlavu k mluvícímu. Jestliže přesto něčemu neporozumí, otáže se svým příjemně hlubokým hlasem velmi zdvořile na to, co právě dobře neslyšel.

Apropó alkohol! Ten je na jeho ušním-nosním-krčním oddělení, kde je přednostou, absolutně tabu. To vím naprosto jistě, jinak bych mu býval nesvěřil svou dcerku k odstranění mandlí! Ale brzy jsme měli poznat, že privátně to s ním je úplně jiné.

Ke svým kulatým padesátinám totiž pozval několik nás kolegů a sester na několikahodinový nedělní výlet po lodi na nedalekém jezeru. Objednal nám chutný oběd, vypili jsme nejeden džbánek plzeňského a poněvadž se zřejmě snažil jako hostitel zanechat velmi dobrý dojem, museli jsme nejprve s ním u baru překlopit do sebe jako aperitiv několik štamprlat. Po jídle se hrálo k tanci a pan primář si vybíral jednu sestru za druhou, aby je po tanečku opět pozval k baru, kde je znovu počastoval likérkem podle jejích chuti a sám si dal nalít také. Sester bylo šest a tanec následoval jeden za druhým. Poslední byl s tou nejkorpulentnější a to už byl pro něho, lehce se kymácejícího, opravdový výkon. Jak to s ní kol dokola vytáčel, tak najednou zavrávoral, tanečnice se mu vymkla z ruky a pan primář, chtěje se něčeho zachytit, udeřil rukou do blízkého okna. Střepinami se na předloktí tak hluboce zranil, že si i tepnu natrhl až krev stříkala!

První pomoc pochopitelně rychle a odborně zaúčinkovala, ale byli jsme celkem rádi, že plavba už brzy potom končila. Veselá nálada se nám po této příhodě totiž znatelně vytratila. U nemocnice jsme se rozcházeli a zraněného bylo nutno odborně ošetřit. Bylo mu trapné, aby se tomu podrobil na chirurgii a tak si vymínil, abych mu ránu zašil na našem ženském operačním sálku.

Proti tetanovce se nebránil, ale místní umrtvení kategoricky odmítl a se slovy ¨Dělej, dělej, po tolika štamprlatech to přece není vůbec nutné¨, si nejprve zapálil nezbytnou cigaretu a pak mi nastavil ruku, abych šil. Ani jednou to s ním necuklo i když to byla rána hluboká až ke kosti. Když jsem skončil, povídám mu jako bych to řekl i každému jinému pacientovi: ¨Musíte předat v příštích dnech plánované operace vašim asistentům. Tahle ruka potřebuje několik dní klidu!¨

Pokynul jenom negativně hlavou a se šibalským úsměvem mi foukl do obličeje plnou dávku cigaterového kouře. Dodatečně jsem se dozvěděl, že své operace hned od pondělka i v dalších dnech prováděl vlastnoručně.

To vše se stalo před mnoha lety a jestli už zemřel, to nevím. Osud nás časem rozvál do různých stran...