zelená víla

to se psát nemusí, to se cítí...

moc krásná...

:-) skvělý i ta fotka... ta to ještě více rozesmála...

ne není... protože s nadějí přichází i to ostatní..

patrně ten, kterému se nedýchá snáz...

je těžký si tohle přiznat...

najednou mám pocit, neexistují nesmysly, protože pro někoho má cokoli velký význam... už tím je to vlastně významné...

našla jsem si u sebe to "nezapomínáš" - dlouho jsem si myslela, že ten druhý to nemá jako já v sobě, až jako starší jsem přišla a přijala , že ano... a vím, že určité pohledy jsou tím "nezapomínáš" přesyceny... a někdy ano, někdy je přátelství víc, ale někdy, někdy je přátelství v lásce také víc...

a já mám prostě pro kouzla slabost...

krásná miniaturka... dveře klidně zamkni ne to důležitější...

ne , že bych se vším v sobě plně souhlasila... ale ten konec je skvělej a pravdivej...

úžasný... miluju, jak se mi s tebou žilo a přesto i tu současnost... nějak nemám ráda sebelítostivé básně i debaty, protože to je k ničemu, když kolem je toho krásnýho nekonečno... jen to vidět a vnímat i s tou bolestí, která je toho součástí.. možná bez ní by to člověk takto necítil...

a to je dobře, nenechat si protéct život mezi prsty... koneckonců nic jiného ani nemáme..

mozaika života... a umění ho prožívat detailně..

i mně se moc líbí..

šmankote... na co všechno se nedá zapomenout... :-)

to jsou ta nejkrásnější překvapení...

když prudce, tak prudce...

jako lidé jsme jediní, kdo umí mluvit a někdy málo přemýšlíme o tom, co říkáme, někdy jsme zranění v sobě a kopeme kolem sebe a neuvědomujeme si, že to, co řekneme, už nejde vzít zpátky, i když se omluvíme...ten druhý si to pamatuje a vždy bude...

mám ráda podzim a ty jsi ho krásně slovy vybarvila...