*Portrét III.*

Neměl-li právě Martin na hlavě klobouk, svítila mu na ní protáhlá lysinka, která sbíhala od šikmo skoseného čela až na záhlaví, lemována zvlněnými šedivými vlasy. Světlešedé oči vykukovaly z tmavých obrouček brýlí potměšile, ústa rybího tvaru s převislým spodním rtem jakoby naznačovala nadřazenost, která mu ale byla naprosto cizí. Když mluvil, často ústa špulil a přitom prudce povytahoval obě obočí. Při společném jídle jsem míval vždy pocit, že sedím vedle neobyčejně velkého ježka: skoro bez kousání polykal velmi rychle, mírně přitom pomlaskával a občas si neznatelně zachrochtl. Při chůzi kýval dlaněmi obrácenými dozadu a do stran, jako kdyby si něco odrovnával s cesty. Načervenalý nos a tváře, spolu s obtloustlým bříškem doplňovaly celkový dojem z jeho menší postavy.

Na operačním sále pracoval Martin vždy jen jako druhý asistent, to znamená, že převážně držel háky. Neměl ambice stát se gynekologem, nýbrž jen praktickým lékařem a proto se zajímal více o práci v ambulanci a laboratorní vyšetřování. Cokoliv dělal, byl přitom jakoby nesmělý a když vyšetřoval pacientku, tak se snad styděl víc než ona. Svou nejistotou a nesmělosti jakoby se nás všech stranil.Toho všeho si kromě kolegů všímaly samozřejmě i sestry, takže měl o mobing postaráno. Snášel jej ale trpělivě neboť věděl, že po třech měsících jako budoucí praktik ve výuce stejně změní naše oddělení za jiné.

Jako starší a jeho představený jsem se mu věnoval téměř otcovsky, což zase on zhodnotil tím, že mě v posledním týdnu svého praktikování pozval k nim na večeři.
Jeho žena byla znatelně o několik let starší než on, třicátník. Celý večer měla hlavní slovo. Martinovi se rozvázal jazyk až po prvních přípitcích a potom při pivečku, kdy jsem ho s překvapením poprvé poznal jako hovorného, sebejistého společníka a pravého Kyjovana, skvěle zpívajícího moravskoslovácké písničky.
Všeobecný hovor se pozvola stočil na hypnózu, sugesci, záhrobní kontakty s příbuznými, spiritismus a tak podobně. O to jsem se už jako student zajímal a s hypnózou jsem měl vlastní aktivní zkušenosti, takže jsme naši rozmluvu patřičně prohloubili. Vyústila nakonec do otázky zda by mě zajímalo co se stane se mnou do jednoho roku. Bylo to pro mne druhé překvapení toho večera, když jsem se dozvěděl, že se Martinova manželka dovede uvést do transu a tyto a podobné otázky zodpovědět. A tak jsem pro zajímavost a i ze zvědavosti svolil.

Za šerosvitu svíčky jsme se sesadili okolo stolu, dotýkajíce se pouze konečky palců a malíčků.Bylo naprosté ticho až na znenáhla se zesilující hluboké dýchání domácí paní, vplouvající zvolna do transu.
¨Váš zemřelý dědeček Jan ( jak jen ví, že se jmenuje Jan?) mi právě říká, že se odtud do roka odstěhujete¨, vyslovila zvolna a jaksi namáhavě Martinova Pythie. Pak poznenáhlu přestávala zhluboka dýchat, až znovu nastal naprostý klid. Martin rozsvítil světlo a sfoukl svíčku. Paní byla v obličeji zarudlá a vypadala unaveně. Osmělil jsem se: ¨A jak se dozvím kam?¨

¨V tom mám spolehlivě osvědčené zkušenosti. Zujte si střevíc na pravé noze a hoďte jej za sebe. Kam bude směřovat jeho špice, tím směrem to bude. Víc vám nemohu říct ¨, vyslovila to pomalu a vzdychla si. Udělal jsem to hned, bota přistála směrem na západ.

Bylo už pozdě, srdečně jsem za vše poděkoval a s podivnými pocity jsem odcházel domů. Během příštích týdnů vznikla v nemocnici napjatá situace, vyvolaná komunistickými zřízenci v závodní radě, kteří se začínali míchat do lékařských záležitostí obzvláště našeho oddělení. Znechuťovalo mi to práci, která mě po tolika letech najednou přestala bavit. Přihlásil jsem se proto na nabídkový inserát ředitelství jedněch západočeských lázní a byl jsem přijat.

Kupodivu měl můj zesnulý dědeček Jan i ta večerní Pythie pravdu!
Martin zemřel po několika letech. Zda-li pak se to taky dozvěděl předem?
Nevím...