zelená víla

někdy se bojím... někdy mám strach... přišla jsem na to, že strach je nejlépe osahat...

někdy se to tak sejde a člověk je prostě smutnej, zklamanej třeba i naštvanej... ale rozední se, to určitě, ale vzdát se nesmí... i kdyby se usmát měl jen sám na sebe v zrcadle...

krásný... z takových básní se jeden musí usmívat nebo alespoň ten, co i pro něj je příroda chrám a nachází v ní kouzla, co si uchovává v sobě...

hezky napsáno - ale strašně to děsí...

krása je v očích dívajícího se... krásně jsi mi pohladil slovy, ráda čtu o kráse tak jemně... nenásilně... děkuju

ještě brouzdej světem a prožívej... vidíš, já třeba popraskanou malbu ráda, já v ní hebkost cítím, hebkost rukou, co jí dělali a kouzla, jak dlouho tu je... :-)

také proklikávám různá témata na pc a prožívám hodně témat osobně... já jsem si určila, že nejsem v žádné krabičce a ani jiné lidi do žádných svých krabiček nedávám... vážím si sebe sama a jdu cestou, kterou jsem si vybrala, nejsem žádná matka pluku, nejsem nejkrásnější ani nejchytřejší... ale jsem šťastná :-) a taky jsem dost lhostejná, protože krabičky ostatních a to kam si mě zařadili, fakt neřeším... jejich věc, ne moje :-)))

i já si zakládám...některé pasáže na mě působí smutně, ale zamyslila jsem se, mám hodně schováno pod kabátem a to mi stačí...nahá jsem se narodila, nahá zemřu... nemusím mít víc než potřebuju, ale něco potřebuju... chci mít své doma fyzické, ale hlavně to, uvnitř...

jemné, jednoduché, laskavé...nedusíš slovy...

jemnost ve slovech... nebo tak na mě alespoň působí...

super zamyšlení... každý jsme jiný a každý sníme a každý sníme o něčem jiném... já to se sny mám takhle, samozřejmě sním, ale nevysnívám si..sním o tom, co si mohu splnit a co může být skutečné, co mohu následně žít... mám divnej pocit, když se bavím s lidma, co si vysnili kupu věcí, ale nejdou dát do reality... a ty lidé samozřejmě po tom touží...moje známá sní o jednom muži, dotáhla to daleko, všiml si ji, usmál se na ni, obejmul ji, milovali se, ona svítí jako sluníčko, má to však jednu chybu, on je ženatý a má tři děti...v pár chvílích, kdy jsou spolu, září jako slunce, nemá jediný problém a společně si vysnili dům, sportovní auto, dovolenou, milování na pláži, svatbu, ale nic z toho nemá pevnej základ, jsou to jen sny, co jí zaměstnávají hlavu... on od rodiny nikdy neodejde a za další mně přijde dost smutný zakládat si štěstí na někom jiném neštěstí... ona to ví, dál sní, miluje se a dál plánuje s mužem, co podvádí svou rodinu...proti gustu, ale někdy moc pochybuju, zda tyto chvilky stojí za to - ale respekt, já u ní budu i v tom opačném pólu, jako již tolikrát... nyní je pro ní život rájem následně bude svět zlej - ona je příkladem, ale slýchám tohle často... každej máme svůj život a máme ho prožít a užít si... vnímám to jako dar a tak se snažím mít ve svém světě lidi, co mám ráda, na které se mohu spolehnout, nemusím cestovat nikam, pro mě je hezky v našem domě... a z toho domu se dívat ještě kousek dál, účastnit se akcí a věcí, které pomohu těm, které neznám, ale potřebují to... každý to má jinak a respekt je dalším článkem našeho spolubytí... díky zamyslela jsem se také...život je dar a je jen a jen na nás, jak s ním naložíme a jak se v něm budeme cítit... :-)

krásný...

krása slov i procítěnosti...

:-)

co ti brání? :-) sny si mají lidi plnit, jinak nemají význam... snít o něčem neuskutečnitelném strašně vyčerpává, proto sním o tom, co si splnit mohu a víš co, je to jako bych žila své vlastní sny... :-)) a je to fajn...

krásný...

naivní a hloupé jsme někdy byly všechny, s šátkem na očích... když něco nemá budoucnost, tak je nesmysl v tom přebývat... tak to tedy cítím já... :-)

dávat i brát... to musí být v rovnováze, jinak se člověk vyčerpá...

bacha na vodníky :-))

vymyslela jsi krásné místo... :-)