Kliknout si na mě

--


Proklikávám články a blogy a užívám si všechny lidský témata: manželé a milenky, nájemníci a majitelé, kuřáci a hospodští, celou tu plejádu křehkej vztahů, který nám skládaj život.

Celej život jsem zvyklá uvyžovat v kategoriích: žena, muž, bezdomovec,zaměstnanec.
Láska. Víra. Lež. Přátelství.

Celej život se bezděky snažim poskládat svoje já z různejch kategorií, do kterejch zapadá.
Katalogizace ega.
Možná je tohle myšlení pozůstatek ze školních lavic: třída, čeleď, podčeleď, geografie, ekonomie, anorganika, organika, Francie, revoluce, těžební průmysl v Latino américa, hombre, no mames.
Můj mozek je způlky bestie a způlky výkladovej slovník.
Nebo je to možná starýma autorama, který čtu odmala a jejichž hrdinové jsou vždycky charakterní: kdo zalže jednou, je Lhářem navždy a špatně skončí.
Nebo jsem prostě jen líná.
Škatulky jsou snadné.
Snadné je zrádné.

Klikám a záhy objevuju vzorec: Nekryje se moje já s hodnotou x, kterou autor Z za všeobecného souhlasu připisuje kategorii "doopravdová žena"?
Pak tedy asi nejsem "doopravdová žena", jsem žena druhého řádu, a ztrácím minimálně půlku svojí lidské hodnoty a právo na lásku.
Měla jsem tu knihu o logice přečíst celou.

Začínání a nedokončování, miniaturní zrady sebe sama, moje každodenní prokletí.
Hanba toulavé mysli.
Když žena střídá muže, řekne se o ní, že je veselá v rozkroku.
Jsem veselá v idejích. Veselá v cílech.
Jsem villonovsky nedovzdělaná, jsem prokletý snílek.
Na co doopravdy myslela Tereza z Ávily za svých nocí?

Se zapáleným zaujetím se nevědomky snažím vměstnat svoje já do stěhovacích krabic, abych je mohla někomu nabídnout.

Dnes psali, že hodnota ženy spočívá ve schopnosti zajistit krb, bezpečnou jistotu pro raciem vyčerpaného muže.
Proč tedy muž pase po femme fatale, která ho nechává v neustálé nejistotě?
Po křehoučké blondýnce, která kleje jako námořník a uteče mu s jiným?
Po tulačce s neoholenýma nohama, která hraje fotbal a tráví Evropu pospáváním po cizích gaučích?
Jiný muž chce takovou, kterou bude moct beze zbytku ovládat.
Další hledá matku.
Další světici. I modlení jde ve dvou líp. A děti Pánubohu.
Do oken?

Člověk na veřejnosti je snadno zařaditelný. Manažer, odborník, politik. Bezdětná, zlatokopka, slepice, kariéristka.

V čem spočívá jinost doby?
Vyprázdněnost a násilí jsou tu už od Sinuheta, tak tomu bylo a tak tomu vždy i bude.
Rozdíl je v obraze a jeho dostupnosti. Prezident je obraz, člověk je realita. Každý člověk má dnes svůj obraz.
Kdo jsem já: překrývání kategorií nastavených hlasem populi, líbivým obrázkem budovaným na sociální síti?

Na fejsbuku nenapíšu "Dnes jsem zalhala".
Lež nebyla blízkému člověku, nikomu neublížila a dopomohla ke spravedlnosti. Byla pronesená ve strachu, ale i s rozmyslem, a pomohla mi proti bezpráví.
Jenže jaký je teď rozdíl mezi mnou a tím druhým, co mi chtěl ukřivdit?
Jaká je teď moje kategorie?
Mnoho let jsem nelhala a teď si připadám jako Lhář.

Dostala jsem se dál od tématu, ale takhle to chodí v soukromí, mimo obrazy, kde se mysl nedrží škatulek, ale toulá se, kde se jí zlíbí.
Jsem svévolník.

Zpátky ke krbu: není mojí touhou rodit děti, nejsem strážce krbu. Ptala jsem se svých mužů, co na mě vidí, nejsem nijak krásná, nejsem jaká by měla "opravdová žena" být.
Problém je v přívlastcích "doopravdický, opravdový, reálný", dávaných obrazům.

Často jsem si přála být mužem. Muži mají méně škatulek, a nezapadají-li do nich, není to tragédie. Nikdo je nezbavuje jejich podstaty, nikdo jim neříká "nemáš-li dítě, nejsi mužem, nejsi-li usměvavý a upravený, nejsi mužem".
Muži jsou objevitelé a bojovníci. I filozové. Ti možná nejvíc.
Přála jsem si být básníkem.

Jo, řikali že je to tim, že je dokážu rozesmát. Jsem prej zábavná.
Zajímavé, to není kategorie, o které by se ženské magazíny nějak extra zmiňovaly. Je-li žena zábavná, je to příjemný bonus, ale ne základ její ženskosti.

Rozesmát je těžší než kategorizovat.
Hodnota člověka neleží ve snadno dosažitelných škatulkách, ani jeho bída.
Obrazy nejsou skutečné.
Obraz, to co je na člověku veřejné, se překrývá se stovkami jiných, a tak kategorii naplňují i tvoří.
Ale člověk není v obrazu, protože se tam nemůže vejít celý.
Celý člověk se nemůže vejít do kategorie vytvořené zjednodušenými obrazy.

Člověk je jen člověk.
A psát je malování slovy.

Nakresli mi beránka.





--