Špáďa

Boží píseň, co nejen labutě zahřála až u srdce...

Ta se léčí další dávkou!
Novou mezi břehy lávkou!

Esi jako amatér? Její bílo piju pod sukní, mámin kus dopuji. Políbí jej retama, o, kaji se...

Víš jak na ně...!
Odhodlaně!
(Dlaně však neodhazuj!)

Spěju-li občas k zoufání,
nehledím raděj do zrcadla,
neb z pohledu na zoufalce
ještě víc by mi tvář zvadla.

Jo, a vítej, mikelo!

Každá tvá báseň je jednou šprušlí,
po nichž již stoupáš do nebes,
vyzdobena je šumnou mušlí,
do níž si svoji duši vnes.

...a zavřem dveře na kliku...
(snad nedostane koliku)

Modro jsi srdcem uchopila,
pak rozběhla se za hlasem,
nektarů šťávu hustou pila,
zapěla s Chagallem-Pegasem...

a připravala námi krásnou večerní chvilku poezie...

Zloději, žháři, dřevorubci?
Kyselé deště, snad kůrovci...?
Taky jsem se kdysi ptal,
kam až zajde kapitál...

Med i jiskra na dně džbánku
maj' vůni jarního vánku;
tomu nejvíc zachutnají,
apetit kdož na ně tají.

Dojeď hochu k jezeru,
v led zatni svou sekeru,
kostek si tam nalámej —
dělal to tak i tvůj děd —
a v létě ti bude hej!

Nejdelší spojení, možná až do jara...

Jestli k sobě přimrznete,
rozpojení nebolí —
v mrazu na sex lidé jděte
s horkovzdušnou pistolí...

Teď koukám, že už to řek’ přede mnou jinými slovy i enigman...

Je o čem přemýšlet...

Po kvalitně provedeném a vychutnaném pádu svršků musí padnout nakonec i spodky!

...miluju z úst rety...

|:-))

Eskymáček, eskymáček
nerozhání blesky mráček…
Prohání si svůj puk na kře,
kdo ho ruší, tomu natře
iglů, kulich, trenky ledem
a pak zvolá: Kucííí, jedééém!
Klouzají se do večera,
dneska, zítra — jako včera.
Přešťastní jsou Eskymáci,
když se jim kra nekymácí.

To už je na malou výstavku!

Když něco nevíš, rozhlížej se,
mnohde lze nalézt odpověď,
nahlédni do knih, také hvězd ptej se...

Krásně jsi popsala svůj hvězdosvět.

Zvláštní pohled, když ona nezná ohled...