Holubičí pravda o bolesti

Odezírám ze rtů
mramorové soše
pak si vydloubnu oči
a propůjčím je k věštění
Zakrvácená tvář
se poznáním usmívá
oči se smějí s ní
v té soše noblesní


Pravda pokrytá trusem
bílých holubiček
dává na otázky
správné odpovědi
že lidská bolest
je tu po staletí
a pro mne si
věčný spánek letí


Tvář pomalu tuhne
oči ztrácejí lesk.
Obloha křídly černí
přilétají havrani
na krmi podvečerní
a žádné andělské vzlyky
nezní oblohou
kdo sám
zvolil si smrt
tak za něj andělé
plakat nemohou...