Špáďa

Rozcestník snad v dohlednu...
Počkej Járo, po lednu
určitě zas přijde jaro
a budeš mít vystaráno!

Ale pindíka ti otlačí dobře, jen pocit je z toho jiný... |;-(

Nespím, makám, jen jsem nahlíd,
abych tóny z modré zahlíd...

To je teda rána!, většinou lidi milují noce!
(To možný přijde v druhý sloce...)

Máni, se zájmenem já ze slin metanol slona temnil, se zájmenem já zesinám.

On metanol, slona, temno...
Tu on tesal: Pípla? Setnout!

Ilo, panelem mela na poli,
Ílo, Ben dupá, pud nebolí.

A s těma pilířema s'mně připomněl, že mám cosi nedodělaného v šuplíku...

Dnes je toto mlčení smutné, ale jak jej mnozí ještě před pár desetiletími milovali a jejího hlazení si nevážili!

Taky miluju vzdávání...

— Už se ti v oku, osle, pne
divný tlak černobílé?
Již brzy ono oslepne...
A pití...?

— Když bylo mi tak milé...!

Vítej zde, ty z lidské rasy!

Moc krásně bys to uděla, až se mi zatočilo radostí srdce!

Dva na věčnosti vězni?
Tam už to životem nezní.
Užij si tady dole!
(Lásku i love, vole!)

Píseň podzimu jak vymalovaná

Jsi nejspíš jeho Tečna.

Vzpomínky málokdy vysychají..., snad až začne vysýchat ke stáru mozek, ale na to máš ještě určitě čas... |;-))

Vyznání přímo uchvamcamcující!

Každý si občas potřebujem odlehčit. (Přece abychom se mohli vznášet.)

Šláplas mu na malíček,
z malíčku má jen flíček.
Neměl své boty z deky
strkat ti pod kramfleky...

A že mu slezl nehet,
bolestí kouří dehet,
máčí jej vodkou z Draka,
co brzo oči zkráká... |;-((

I ty jeden malej lháři...!
To ta Tvoje dobře vaří!

Hledám nejvýstižnější slovo, najít však jej nemohu, tak snad jen stačí: NÁDHERA!

Přiznám se, že tvojí poezií (nebo jen zdánlivě lehkými veršovánkami s hlubokým obsahem) se občas náramně duševně ukájím! Třeba právě teď...