Špáďa

Příjemná směsice
od pana Měsíce,
který mně rozjitří —
možná už pozítří —
sobotu k poledni...

My spáči nezbední!!!

Verše melancholačně mnou zhltané,
sladká zem v mysli z nich vy(vs)tane...

Od Brbly až po okap,
jsem rád, že jsem sem zas káp'.

Správný postřeh, Lenko, již na pískovišti se v člověku její pocit i projevy rodit začínají, třeba takhle:

— Když mi půjčíš lopatku,
dám oplátkou oplatku.

— A já zase za hubičku,
ochráním tvou bábovičku.

Nádhera mistra slov upředená,
předlohou (téměř vždy) stojí žena...

Bezva pohled...

Koncert pro dvě rosničky
a tři statné skokany
diriguje ropucha.
Všichni sborem kvákají,
až jim brada opuchá.

Je to krásné, když my lidé občas pojíme se, a nejhezčí, pokud jen tak, bez příborů, holýma rukama.

Tak tu budeme mít zas ráno veselo!
Ať žije zas rýmující romantik!

Každý po tom zatouží:
Vyskočit z blat do louží...

V půli týdne přijde středa,
a už cítím, že ho třeba
někde zase řádně smočit...!
(Jazyk v pěně, kýho voči!)

Z Kulaťáku na Háje
cesta dlouhá je,
cestující tokající...,
báseň strouhá je.

Noe, co vidí divoce On?
Toku hukot.
Dovalí se síla vod?
Ne za bazar, hráz a bazen.

P.S.:
Jelenu nelej,
laň sňal.

Potlesk je málo.

...nepřímo úměrně.
Šeptám ti důvěrně.

Slovní hrátky krásně ční,
číst měl by ji trosečník.
Za posledním ale veršem,
já bych přidal vykřičník!

Poklona pane,
báseň, co hrane.

Keší mstí se ze sít smíšek,
taji jat
        taje jat...
U malin snila mu,
u troudovodu. O rtu
                jen zaznívá lavin zázněj:
Udá ti ty triky za jazyk... (I rty tít Ádu...)
Jo, bz! Za jazz boj!
Oh, ó, hlavo, pamětí tě mapoval, hó, ho!!
Mé duši piš údem!
U kina hravě, varhaníku!

Abych uvad v davu? — Chyba!
Máme nežít? O puk válčím, o míč, lávku..., potíže nemám.
A mel i dilema:
Sobě bos
soky kos!
                                                                            Čela váleč.

Hned první sloka silně oslovuje nejen myšlenkou...