Špáďa

Zažeň smutky! —
Do hospůdky!

Jen ženám?
A co nám? (Má noc...a...)

Manéž nej — jen ženám!
Kup mužům puk!

Staré čtvrti
osud drtí.

Smyje vinu obsah měšce?
Někdy lehce, jindy těžce...
či nemůže nebo nechce.

Zvláštní a tuze krásný způsob synergie...

Tak nádherně popsané a do děje vtahující, že ten vysvětlující verš mezi lomítky pro mne nebyl vůbec zapotřebí! Beruška mi před očima naskočila úplně sama a tuze se tomu smála!

(Ty nemáš na klávesnici závorky...? Nebo mám tu čest s písařkou odkojenou na psacím stroji z padesátých let, na mnohých tehdejších totiž ještě závorky nebyly. |;-))


Mlsný myšák včera vnikl —
od válu ses otočila —
pod korpus do medovníku…
Jak jsou ta zvířátka čilá!

Po přidání vrstvy krému
vyhrabat se neměl sil…
Odér z éček do parfémů —
málem se v něm udusil.

Zavětřila tvou spíž kočka,
poté co dort zrál tam, chlad’,
zanechala Bročkem Bročka…
Chtěla si hrát? Či snad hlad?

Pudy bývaj nesmlouvavé,
všem nám rozum vyšinou…
Třeba kočky jsou hned žravé,
když dům voní myšinou.

Pro dvé vůně od komory
Míca škrábe na dveře,
netušíc kuchtička story,
s lehkou myslí otevře.

Zapomněla přitom ale,
že dort volně na zemi
nezakrytý se tam válel…
Micka mezi plástvemi!

Dortu vrstvy rozebrány,
myšák jak lev bojoval…,
vynesla ho však ven z brány,
nadechl se…, písk…’, žil dál.

Zato šelma mlsu chtivá
k medovníku pádí zpět,
hltá, hltá jako divá…
a zmizel v ní nevidět!

Že však předtím hospodyňce
vypad’ nechtě prdopeč
(skončil v dortu, dřív byl v skříňce),
kočičku vám sťala křeč   ;'-((

Občas to tak v světě chodí:
Vyražen rezavý klín,
nepřítel tě vysvobodí…

                  Semele ho Boží mlýn!

Nádhera ku vzlétání vyzývající

 
Tvá láska k Šumavě
svítí ti na hlavě,
z duše pak hloubavě
ústí k nám v zábavě,
radosti,
skvělá jak maso od kosti.

Víc takových rozpitek!

(Jenom, aby dobytek
nemusel zas do bitek,
dřív než půjde do kytek...!
To ať radši zvučí
spíše nežli Migy —
nebudeme chudší —
zpěvy barvy digi,
lipenskými doky tek, ...)

Působí intenzivně, ale zřejmě díky až možná přílišné složitosti poměrně rychle vyprchávají již přečtené obrazy a metafory, takže na konci básně jsem pak už natolik unaven, že nevím, co bylo na začátku...
To je ovšem možná jen můj problém... |;-)

Obsah básně je podán celkem na slušné úrovni. I mnohé obrazy a metafory výrazně předčí průměr (hned třeba líbání zimy a hlazení sněhu...).
Co se však týče formy, přijde mi to jako váhání mezi veršem volným a vázaným. Možnás měl zkusit jen čistě volný verš. Nebo vázaný, a pak ale lépe vyladit rytmus a snažit se o více souzvučnější i vynalézavější rýmy.
Rovněž nelogicky nepravidelné střídání velkých a malých písmen na začátku veršů působí maličko matoucně...
I volný verš může být občas zpestřen rýmem, ovšem v tvém podání mi to rýmování sedlo jak načpělé pivo.
Rovněž nelogicky nepravidelné střídání malých a velkých písmen na začátku veršů působí matoucně. Sjednocené by mělo být též použití větné interpunkce -- čárky či tečky na koncích řádků či uvnitř nich...

Ale jseš, peřinu máš natřepánu,
světlem básní bez obalů
humorem svět natřeš pánům... |:-)

Jako kdyžs žil mládenecký:
Hraj si, piš na plný pecky!

I nádraží maj romantiku,
podchody jakbysmet!
Tam ožívají lásky v mžiku —
ať študák nebo kmet!

Mela, ženo! Ta ti šumí! Nezesílí...?
                            — Sezením ušita? — To ne?! — Žalem? — ...
— Ani to? — Krpatá prkotina!

Zasouvám pátek do soboty...
Tyrkys = sykryt
Kapitán zná ti pak:
    úterý retů,
        košili, šok,
            údol plodů,
                kolizi, lok,
                    korkově, děvo, krok...
I zasunul Lunu, sazi.
I jo, vsunul Lunu svoji!
Na výdešnou on šedý van.

Ohal blaho
nahotě to han.
Nelok z kolen,
ale z čár. (Hráč!)
                    Zela.

Všechno může být v životě jednou naposled...
A proto jsem si raděj sed'...

Jen poznámka k Tvému omluvnému antré:

Když se myšlenky rodí a pak neuronovým síťovím závitů honí tak rychle,
až uvíznou v mozkové zácpě
nebo si nedávají přednost a při bouračkách se deformují,
musí ty nejlepší z nejlepších, nedá se nic dělat,
pryč, tj. na svět, třeba na papír
nebo se podrobit transformaci do světa jedniček a nul.

Slabý odvar z těch zbylých, či spíše pozůstalých,
nám pak v hlavě nezůstane jen proto,
že nové silné se stále rodí
a ty slabé svojí inteligencí velice rychle zapudí,
nezhynou-li mezitím samy.

Radost až do svítání! Nejen po slivovičce.

Všichni by snad měli smět,
myslím, bez ptaní,
pokud jednou spatří svět.
Konec špitání.

Fáze intelektuální... Hmm, dalo mi to zabrat, tak již jen dotaz na stitastycký úřad:
V kolika letech (průměrně) se u mužů stane fází hned první i poslední zároveň a nebo značně nepravidelnou?

U klasických písňových textů je rytmus vždy založen na melodii, takže do jednoho notového taktu nacpeš zpravidla od jedné do čtyř slabik... Pak takovýto text nemůže být primárně určen k četbě, ale jen k přednesu zpěvnému, s hudebním doprovodem. To by měl čtenář vědět a nebo poznat. Já si tím poznáním nebyl tentokrát zcela jist...

A rozpoložení duše?: Když básník kdysi nějaká prožil, kdykoliv může psát téměř tak, jako by se právě v těch největších kleštích nacházel. Rád jsem tak spatřil tvá dvě smajlíková Déčka.

K tobě se chodím smát
a k tomu další rozum brát.