M.A.Rek

Krásně se rozplývá...
Myslím ta báseň.
Pěkné.

šlapeme a šlapeme
a šlapeme...
uf...
Fandí i ty holky
z Perlovky,
uf...

Zchladí lépe než klimoška
tekutý dusík do ouška...

Namočená ve vaně jako hlína...
Ne, nechci abys byla jiná.
A přesto bych tě rád v té vaně
jako sochu tvaroval do mé dlaně...

Bosýma nohama hladit mech... Ano, tak nějak to sám cítím a dělám. A vždy když to tak cítím a dělám, šlápnu do něčeho. Což ovšem není důvod to tak cítit a děla znovu a znovu.
Jen na tu nahotu lesnich princezen nemám štěstí... ;o)

tajemství přírody: divoženka1: Děkuji za nakouknutí.

Psavec: Stydatě děkuji.

Moc pěkné, jen ty plavky to trošililinku kazí. ;o)

Lilith: Besinka: Děkuju, dámy. ;o)

Moře, a vydává tajemství?
Och, jaké jsi měla štěstí...

Krésné to čtení....

V solance macerované sny
proč tak často vyplavují slzy?
A proč z temných hlubin
na úsměv moře je ještě brzy?
Vždyť z tak často vidím škleb
za úsměvem mého Moře,
snad je to tím, že pro mne
co zrcadlo odráží mé hoře…

Jo, v ložnici, v ložnici
ona spící leží,
jemu snícímu stojí
za to,
ji probudit, jí probudit...

Ptákovina (doslova), ale milá. ;o)

Pěkné, a asi i časem pečetěné.

Lilith: divoženka1: Děkuji dámy, je to podle skutečnosti, jen jsem málo přidal, a nadávky ubral.

Lilith: Je mi potěšením, děkuji.

Lilith: Besinka: Děkuji Dámy, vyřídím to Paulovi. ;o)

Praha má jiskru a cit
i na Tyláku,
kolem lavičky
prošla dívka v bílé halence,
a co krok se houpá celý svět,
jak pod halenkou byla bez.
A za lavičkou
na propletené klubko hadů
kmenů a haluzek stromu
čůral velký černý pes.
A na té lavičce,
té milé dámě plné touhy
se tak vesele smějí oči.
A proč ne, je pěkně dnes.
A vedle lavičky
čeká kolo na cyklistu,
kterému už dávno ujel vlak,
by ho odvezlo kdoví kdes…

Měsíc, že je sám?
Ten má přece Lunu!
Špulí na ní kráterky –
Tak podlehni mému kouzlu, nu.
K moři Úrodnosti, že ji prý přivine,
ona před ním couvá, že prý ne.
Však nemá už kam couvat,
kdo ví, co pak stalo se v novu,
že posléze na objemu přibývá,
úplňkem je těhotná zas a znovu.

Tak Alfons to nebyl, ten u tebe lítá,
říkejme ji An-drzej,
pořád do mne bzučí, hučí, i ta,
první přikázání
to pro ní, drzou, není,
vzal jsem ji hadrem, snad vzala to v dobrém,
a zabil jsem ji, ač je božím tvorem.

Jak rád bych se v ledem zchladil
ve výstřihu jejím,
však i jen při pomyšlení žárem planu,
až dech z toho tajím...

Sladká až k ochutnání...