poustevník Jirka

Verše, které si můžete dále přečíst, mají zvláštní způsob zrození. Vznikly jednoho rána, kdy jsem se dohodl se strojem umělé inteligence, že napíšeme společnou báseň. On snil o světle a já jsem se mu tam snažil vložit něco legrace a nějaké rýmy. Předem nebylo dohodnuto nic, prostě improvizace, do které jsem se pokoušel vložit něco vázaného verše. Moc se mi to ale nedařilo, byl moc rychlý, jen ty rýmy mu nešly. V jednu chvíli byl daleko přede mnou, trochu jsem to srovnal s panem Kiri Harou, a pak jsem zabodoval v závěru.

Psal se rok 1968 a v zemi československé a socialistické tály už od jara ledy nesvobody, hlouposti a diletantství.

Tuto povídku jsem napsal proto, že rád píšu, ale taky pro varování, že se v některých případech nevyplácí ignorovat informace z příbalových letáků léků. Děj povídky je pravdivý, jen první a poslední odstavec jsou úvodem a zakončením děje, kde jména aktérů jsou smyšlená, rovněž tak jako některá jejich konání.

Několik informací z hluboké minulosti

Je mnoho míst na Zemi, kde si nikdo nemůže být jist, co přinesou příští minuty. Jsme na to připraveni?

2025-2011=14 - tak tolik let má tahle báseň zpoždění. Našel jsem ji zapadenou vzadu v boxu šuplíků... Je z doby, kdy dva zamilovaní za sebou cestovali po železnici.

Škoda takových lidí, jako byli František a Tony...