Jirka v Rusku

Jirka v Rusku

Netuším, zda to dnes ještě platí, ale za mých mladých let se tradovalo, že když je jednomu přes 70 let a byl v Rusku, může ostatním radit. Tak vám radím, nejezděte tam. Dobře už bylo.

Psal se rok 1967. Bylo mi 12 let, když jsem se s Cestovní kanceláří mladých (CKM) vydal na čtrnáctidenní zájezd do Sovětského svazu. Na pár dnů k Černému moři do Soči a na pár dnů do Moskvy za Leninem a spol. Já osobně jsem tam jel hlavně na výstavu kosmické techniky. A taky k moři, samozřejmě. Poprvé.

Cestovali jsme vlakem. Start byl před půlnocí na Hlavním nádraží v Praze. Kolem poledne následujícího dne jsme pak dosáhli slovensko-ukrajinské hranice. Do Soči zbývalo něco kolem 3000 km.

V klimatizovaném lůžkovém voze nám zatím nic nechybělo, ale když železniční dělníci měnili podvozky vagónů na ruský rozchod kol, tak jsme se až nepříjemně ohřáli. Klimatizaci chyběl zdroj napájení – lokomotiva. Tu, která nás dotáhla až sem, odpojili hned po příjezdu, a dál nás potáhne mašina, která je doma na ruských tratích. Ven z vlaku jsme zatím nesměli, ještě nás čekala celní kontrola. Jediná otvíratelná okna byla na chodbě, ale dala se jimi prostrčit toliko hlava. Stáli jsme tak nejmíň hodinu. Dělníci vyměnili podvozky vagónů celkem rychle, zato pomalu pracující inteligence celníků měla času dost. Nakonec se ukázalo, že všechno proběhlo podle plánu. Jak také jinak, když jsme v Rusku, v plánované ekonomice. Na přestrojení vlaku bylo v jízdním řádu vyhrazeno 60 minut, a pak už se jelo. Žádné šolíchání jako u nás Praha-Košice za 9 hodin průměrnou rychlostí 60 km/hod. Tady byly jiné vzdálenosti, které bylo třeba překonat, tady byl ruský rychlík skutečným rychlíkem, jak význam tohoto slova chápou cestující ČSD. Na dvoukolejné elektrifikované trati jsme neměli konkurenci, všichni nám přihrávali. Na dlouhých úsecích, když topiči řádně přikládali své kilowaty, byla průměrná rychlost přes 100 km/hod.

Vlak byl čistý, průvodčí příjemní, ale nic nesovětského jim neuniklo. Nevím už, v kolika místech jsme stavěli, ale v určitých oblastech, někdy i po pár kilometrech, zřejmě v místech, kde jiná možnost dopravy nebyla. Pak, do jim určených vagónů, nastupovali venkované s úrodou ze zahrádek, maminky s malými děcky na cestě k lékaři, babičky i letití dědové, i různá malá či větší zvířátka. Vůz neměl žádná oddělení, než dřevěné lavice a byl vždy plný. Viděli jsme ty lidičky vždy cestou do jídelního vozu. Pro nás to byla trochu jízda exotickými kraji.

Hned poté, co v Soči dopískaly brzdy našeho vlaku, jsme se dozvěděli, že nebudeme bydlet u moře v mezinárodním mládežnickém táboře, jak jsme si zaplatili, ale v paneláku na sídlišti kdesi ve městě. Ráno nás vozili autobusem do tábora a večer zase zpět. Když někomu autobus ujel, vzal si jednoduše taxíka. V zemi neomezených možností, kde ropa tryskala i z některých dlouho nepoužívaných vodovodů, byly velmi levné.

Zklamalo i moře. V noci před naším příjezdem přišla bouře, která zařídila špinavou a studenou vodu, a vlny někdy až nepříjemně vysoké. Tak, spíše z povinnosti suchozemce, který ještě „nebyl“, jsem tam párkrát taky skočil.

V Soči, nedaleko od pláže, jsme poznali jeden výčepní automat, který vyráběl ze sodovky a sirupu čerstvou, a velice dobrou bublinkovou limonádu. Ptáte se, proč vám něco takového vyprávím? No prostě proto, že tento stroj žil, zřejmě jako nemnozí v tehdejším Sovětském svazu, v již léta marně plánovaném komunizmu. Vydával totiž svůj výrobek zcela zdarma. Pravda, bylo třeba nenápadně udeřit na jisté místo na jeho plechové kazajce. Bohužel jsme si to my, turisté z našeho československého zájezdu sami podělali, když někdo vyslepičil, co je ten výdejní automat-komunista zač. Brzy se po Soči rozkřiklo, jak se věci mají, a bylo třeba ostrých loktů a nadávek neslyšících uší, aby se jeden probojoval ke spřátelenému stroji. To už se nám příliš nelíbilo a chodili jsme pít i jinam, za kopějky.

Mezihra č. 1:
Bylo zajímavé, jaký „přátelský kurz“ nasadil kdysi nějaký ouřada od stolu pro československou korunu. V roce 1967 prodávaly směnárny jeden rubl za nějakých 10 Kčs, a to mu vydrželo až do perestrojky soudruha Gorbačova v roce 1990. Jakmile byla vzata skutečná čísla, jak jsou úspěšné jednotlivé ekonomiky, jako mávnutím kouzelného proutku se kurz rublu k československé koruně otočil málem o 180 stupňů. Dnes je kurz kolem 3,60 rublů za jednu českou korunu.

Po pár dnech lenošení u moře, když nás autobus odvážel k vlaku, a jeho řidič zvolil cestu v blízkosti „našeho“ nápojového automatu, jsem zahlédl naposledy ten statečný stroj, a bylo mi ho líto. Jeho ocelový plášť byl poset mnoha ranami od neukojených žíznivců, kterým bezplatným pitím neposloužil, protože nevěděli, kde přesně s láskou udeřit, aby se VNaKZcelá. V duchu jsem se omluvil všem od nás, co dostali vynadáno, že prozradili místo, kam na komunizmus udeřit, aby nemlel pantem a rozdělil se, tentokrát už spravedlivě, o své výdobytky. Přesné místo úderu prozrazeno nebylo, jen jsme místním trochu načechrali peříčka. Nevím proč, ale připadal jsem si v tu chvíli jako čsl. voják na Transsibiřské magistrále, když se, se svými druhy, vracel po skončení první světové války do vlasti.

Cesta vlakem do Moskvy pěkně ubíhala, krajina byla rovinatá a řeky široké, u každého tunelu a mostu postával vojáček s kalašnikovem přes rameno, takže cestou jsme byli nepřetržitě chráněni.

V Moskvě jsme se byli podívat na voskového Lenina, naproti jeho mauzolea jsme navštívili chloubu Moskvy, obchodní dům GUM, ve snu sovětských státních činitelů něco jako Kotva v Praze. Vzorový státní obchod, výkladní skříň socialismu. Krásná budova, ale uvnitř prázdné regály a málo kupujících. Hned v přízemí, v oddělení záclon, jsem se celkem orientoval, ale jinde, kde byly na deseti čtverečních metrech vystaveny jedny šaty a dvě prodavačky, jsem si připadal jako v muzeu. Tak prodávají tady něco nebo ne?
I vzpomněl jsem si na vysílání rádia Jerevan. Pro ty z vás, co nikdy o rádiu Jerevan neslyšeli, dodávám, že to byla fiktivní rozhlasová stanice, která za dob socialismu sloužila jako nástroj lidového humoru a satiry.

Dotaz posluchače: „Slyšel jsem, že se v některých moskevských prodejnách potravin objevila šunka. Můžeme se na ni těšit i u nás ve Volgogradu?“
Odpověď redaktora: „Ano, těšit se můžete, neboť výstava je putovní.“

Druhý den byla v mém cestovním deníku návštěva stálé výstavy kosmonautiky. Docela mě překvapilo, že z našeho zájezdu nebyl o tuto akci zájem. Samí mladí lidé a zájem žádný? Že by s nadšením čekali, až Amíci o dva roky později přistanou na Měsíci? I vydal jsem se na cestu sám, jen s mapkou moskevské podzemní dráhy – Metra. A musím říct, že jsem neměl žádný problém se ve velkém cizím městě orientovat. Vše bylo vázáno k Metru a všude dál byly informační cedule. Tohle mají Moskvané dobře zmáknuté. Samotná výstava mě ale zklamala. Příliš mnoho výstavních předmětů tam nebylo a focení bylo zakázáno. Asi to bylo tajné.

Mým největším moskevským zážitkem byla situace, kdy po řece Moskvě plul tlačný remorkér a v nákladní vaně vezl volně ložené hlávky bílého zelí. A to v takové sestavě a množství, že pokus o přidání jediné další hlávky by nutně skončil ve vodě. Bílé zelí je pro Rusko klíčová zelenina. Je levné, oblíbené, a na talířích se objevuje ve velkém množství. Z lodí je po sklizni uloženo do krechtů nebo obrovských podzemních skladů. Jak běžel čas, některé hlávky se měnily na smradlavou kaši, kterou bylo nutno čas od času oddělit od hlávek ještě poživatelných. Toto třídění bylo dobrovolně-povinně zajišťováno na sobotních brigádách, nazvaných podle dne, kdy se konaly,“subotniky“. Sám jsem nezažil, ale můj otec, člen Československé akademie věd (ČSAV) do Svazu občas služebně jezdil a vyprávěl, jak tam lidé žijí. Na subotniky nuceně chodili i členové Akademie věd Sovětského svazu, aby si uvědomili, kde by mohli skončit, kdyby nedrželi hubu a krok. I věhlasní akademici v mnoha případech užívali byt společně s další rodinou, a hlavním obsahem chladniček bylo zelí a vodka. Otec vyprávěl, jak s českým kolegou zašli jednou do prodejny chleba. Prodejna se jevila jako automat na deset druhů této základní potraviny. Vybrali si chléb ze stojanu č. 2, vhodili do příslušného chlívku žádaný obnos, zmáčkli podle návodu čudlík a čekali. Když se ani po minutě nic nedělo, obrátili se na pracovnici, která podobné případy řešila. Dáma pro styk s veřejností se zeptala na číslo výdejního stojanu, vztyčila se ve své kukani a zakřičela: „Naděžda, vtaroj“ – to jako „druhý“. Chvíli se nedělo nic, až pak se konečně zachvěla u dvojky dvířka. Objevila se v nich ženská ruka a nabídla chleba k převzetí.

Zkoumal jsem zrovna plán našeho pobytu na další, poslední den, když tu přišla vedoucí zájezdu se zprávou, že na letišti Šeremetjevo stojí letadlo Československých aerolinií, které se má vracet zítra ráno do Prahy prázdné. Zda bychom souhlasili se zkrácením zájezdu o den. Na takovou nabídku se nedalo říci ne. Milovníci vlakové jízdy se už namlsali a hlasovali s námi ANO. Tak jsem dostal příležitost poprvé, a jak se dnes ukazuje i naposled, cestovat letadlem. Kapitán, nás zvědavé, pozval do kokpitu a ukázal základy pilotáže letadla IL-14 sovětské konstrukce. Bylo krásné počasí, jasno, kam se podíváš, a jen pár bílých obláčků pod námi dělalo reklamu modernímu cestování.

Létání...
Další položka v množině mých snů, které se splnily brzo, některé dokonce brzičko (ta čeština je fakt krásná řeč), některé později, a některé se nesplnily vůbec. Mohlo by se zdát, že můj klukovský sen o létání nedošel naplnění, ale opak je pravdou. Ač zarytý anticestovatel, miluju letadla. Jejich motory, nosné plochy, kormidla, mohutné podvozky, kokpity, jejich Pitotovy trubice - na ty opravdu pozor! Na jejich uvážlivá i smělá technická řešení, na jejich starty a přistání. Ale někdy se vzlet či přistání nekoná nebo se koná, ale je příliš tvrdé a končí v plamenech. Jsem v duchu s nimi, kdykoliv se ve vzduchu dostanou do problémů, mrzí mě jejich havárie i oběti. Pozorně sleduju jejich příběhy a kroutím hlavou nad příčinami některých nehod. Letadly nelétám. Ne snad proto, že bych se bál. O své smrti už mám celkem jasno, minimálně od doby, kdy mi tam nahoře, v posledním patře neurologické kliniky přidělili za parťáka jakéhosi pana Parkinsona.