Pády a vzestupy

Mučena samoty suchopárem,
drásána stesku orlím spárem,
drcena života průrvami,
zoufalým bezvětřím,
vzteklými vlnami,
až na dno radosti klesáš.

Nikde však nejsi sama.
I tělo mé dospělo shůry až sem
a tady konečně pod nohama
společně našli jsme pevnou zem.

Požáry mohutné vzplanou,
až stáhneš mě k sobě dolů,
ptáci splašeni vzlétnou,
když začnou tát ledovce světabolu.

Chci syčet jak tající sníh
a téci pak do všech stran,
počkám si na Tvůj vzestup,
co otupí ostří hran.

V rozechvění kontinentů
oceány vylijí se z břehů
a na krajinu rozpukanou žárem
vulkán dychtivosti
vyvrhne svou něhu.

Jsi růže ze dna propasti,
štěstí zas přiklání se k nám,
stoupáme spolu z temných hlubin,
slunečním svitem ke hvězdám.