Veselé Velikonoce!

Na Velikonoce u tety jsem se vždycky těšil. Její dům byl jako z jiného světa. Rozlehlé, tiché sídlo akademické malířky, kde se ve vzduchu mísila vůně terpentýnu, starého dřeva a dobrého vína. Teta měla ve stáří slabost pro mladé talenty, každý víkend se u ní scházela skupina umělců, kterým předávala své zkušenosti i pohled na svět a na život.

Když jsem dorazil, v jídelně už praskal oheň v krbu. Krb byl postaven nezvykle uprostřed místnosti na čtyřech pilířích, a spravedlivě rozděloval teplo do všech stran. Všichni byli zabráni do práce. Procházeli jsme s tetou mezi stojany s malířskými plátny, prohodili pár slov s tvůrci obrazů, ale u jednoho jsem by nucen zastavit se déle. Slečna Veronika, vyzbrojena sklenicí Tequily Sunrise, právě dokončovala obraz, který dostal jméno "Stárnoucí muž“. Ve svém zaujetí malbou byla Veronika okouzlující. Vzal jsem si z lednice pivo, natáhl se u krbu na huňatou předložku a pozoroval ji v akci. Všimla si mě a usmála se. Chvíli malovala, pak poodstoupila, aby zhodnotila výsledek svého snažení, usrkla ze svého koktejlu, zamyslela se, znovu přistoupila k plátnu, a tak stále dokola. Ten rytmus mě ukolébal. Usnul jsem a probudila mě až půlnoční hádka dvou chlápků, co nad kartami a láhví tuzemáku ztráceli pojem o čase. „Chlapi, už nechlastejte a běžte spát,“ zavelel jsem z titulu synovce majitelky nemovitosti, a vydal se do svého pokoje v prvním patře.

V tetině domě se pokoje přes den nezamykaly – panovala tu rodinná důvěra podpořená trezory na každém pokoji. Jen tehdy, když se za dveřmi odehrávaly „postelové sprostocviky ve vlastní šťávě", se hosté zamykali, aby měli klid na vaření. Já měl jako vždy pokoj číslo 9, přímo proti schodišti. Ideální orientační bod i pro člověka v polospánku.

Vstoupil jsem do tmy, kterou jen slabě osvětlovalo nouzové světlo nade dveřmi. Zamkl jsem a cestou k posteli ze sebe shodil triko i kalhoty. Sáhl jsem pod postel a vytáhl bažanta, jehož služby mi doporučil můj doktor přes čůrání. Stál jsem tam nahý, uvolněný, a v tichu pokoje se ozývalo jen zurčení mého rezavého potůčku. Vtom jsem vlevo od sebe, u druhého lůžka, zaznamenal nějaký pohyb. Pak šustnutí peřiny, šmátrání po nábytku, a pak:

CVAK!

Pokoj zaplavilo ostré světlo lampy. Uprostřed scény jsem stál já, nahý jako bezejmenný účastník života s použitou plastovou nádobou v ruce, odkrytý až na dno duše. Pod lampou ležela slečna Veronika. V první vteřině byla vyděšená, cože se to děje, ale potom jí došlo, že v noci omylem zaparkovala své tělo v mém pokoji, a v očích se jí objevil šibalský plamínek. Přejela pohledem mou postavu, zastavila se u podbřišku, a pak se s neuvěřitelnou drzostí naklonila a se zvoláním „Veselé Velikonoce!“ mě ukazováčky cvrnkla do vajec. Pak se rozesmála. „Teda, to jsem musela bejt pěkně nalitá, že sem vlezla do cizího pokoje. Moc se vám omlouvám. Kdybych si to u vás mohla nějak vyžehlit...“
„To víte, že můžete,“ usmál jsem se, odložil bažanta, jediného svědka onoho politováníhodného nedopatření, hodil přes sebe deku a pokračoval: „Na jedenáctou hodinu vás zvu na oběd. A potom se sem vrátíme, ale tentokrát budete stát modelem vy mně.
Souhlasíte?"
"Platí", řekla Veronika, a mně se orosilo čelo a zamlžily brejle.