zelená víla

tajemná a strašidelná...

lidé nás mohou zklamat, proto důvěřujme a věřme i sami sobě...

hezká... květiny jsou krásný, já mám ráda kopretiny, ale pokud se o kytičky staráš, vracejí ti to krásou, stejně jako lidé...

ty jarní barvy dělají s námi úsměv...

rozpoznej.. cesta bude jasnější... :)

tak tohle podepíšu...

odjeli přátelé, ty kterých se mohu dotknout, ty, kterým září oči, ty, které mám prostě jen ráda...
napadá mi jedna věc, téměř nikdo si napamatuje, co jsme říkali, jak jsme vypadali, ale to, jak se s námi cítili.... možná právě o to jde...

:-)

svetlana astachova: no ještě že tak... holka jedna hříšná :-)))

b.e.a.t.a: ono se asi dobře ego za klávesnicí ... jsem chtěla říct honí, no a řekla jsem to :-))
asi člověk musí mít náladu ty hochy sestřelovat :-)a to fakt může být mazec a spousty legrace ...

být v sobě dítětem... " vo to de" :-)))

to stavění zámků je přeci krásné... taky je mám v sobě...

já.x.ty.y.: tak s tímhle komentářem jsi mě smíchem sestřelil... vau :-))))

:-))) jak vím od určitých známých, co se kde pohybují je to tak ... napsáno skvěle...

valerie: to máš pravdu... zoufalství - i když není naděje roků, ještě pořád jsou tu vteřiny okamžiků, které můžeme žít :-)

valerie: máš pravdu, jsme trochu ostřílené tímto prostředím, byť já sama trpím syndromem bílého pláště - u mě mi to nevadí :-)) ... víme a viděly jsme mnoho na to , abychom naivně věřily, ale ještě pořád se necháváme překvapovat... víš, dneska mi to překvapilo, seděla jsem ve středu ambulancí a kolem tolik lidí, každý něco hledal, pro něco šel, o něčem přemýšlel a vzhledem tomu, že já se pohybuju na oddělení, tak mě překvapilo, jak na tebe lidé vznáší pohledy s otazníkem..naděje je potřeba, pořád nutí člověka k tomu dívat se dál a nebo prožít tu chvilku, co tu bude...také si někdy přeji, aby někdo nemusel odejít, dívám se na něj a pamatuju si ho ještě, když byl fit...a ty chvíle jsou pro mě zázračné, uvědomujeme si v tu chvíli tolik věcí oba, ale nevyslovujeme je nahlas...pak jsem si přečetla tohle dílo a vzbudilo ve mně nostalgii ale i velkou hebkost, třeba jen tím položením hlavy na rameno, jak je tohle potřeba... :) poznání, že lidé jsou jednotlivě pořád člověkem... a v těchto místech je to cítit moc, tam se určité negativní chování vytrácí...

tak to je příběh příběhů, hřející... nejen vašim přátelstvím, který znám a usmívám se, protože vím, jak taková návštěva zahřeje a nabije, slzy od smíchu a pocit k nezaplacení... i to, jak jednoho potěší, že existuje ještě smysl pro poctivost, že ukradené neudělá radost, ale uvidět to potěšení v očích toho, co zapomněl zahřeje... díky, že jsi se podělila...

baví mě pozorovat, jak každý to své stáří nese jinak... někdo běhá, tančí, učí se nové věci a má z toho radost , jiný sedí a nadává, jak je to všechno blbě... toho bych se u sebe dočkat nechtěla... :-))

já své hřešení mám ráda, já si ho vlastně užívám ... :-)) a ráda pozoruju někoho, kdo si to užívá viditelně, že i já z toho něco mám :) - ale je jasný, že je řeč o takovém tom hezkém hřešení, jakože s mírou :)

dnes jsem byla s příbuznými u lékaře, objednat je na vyšetření, nastartovala jsem čekání a vysvětlovala a vysvětlovala... sama v bílé, obklopena těmi všemi v bílé... seděla jsem na židli a pozorovala ten chumel lidí, kterým něco je, jak tápají, jak hledají ty správný dveře, ty správný lidi, ty správný zprávy... je to zvláštní, po přečtení tvého díla, jsem si uvědomila, jak jsem v tomhle prostředí klidná, jak vím kam jít, na co se ptát, jak už naivně nevěřím... jak jsi napsal duchapřítomně s nohama na zemi... už i já?? dnes jsem nehledala důvody proč to bude jinak, tak nějak jsem si uvědomila, že naději hledám až později a že hledám způsoby jak na to... za to uvědomění díky... moc :)