bylo to jedno z těch přátelství…
co se prakticky obejde bez rozmluvy…
» autor: enigman |
v cípu
kde polní lán zabíhá
mezi dvě lesní křídla
tají se líbezný koutek
pruh trávy
loučka milá srdci
a na ní jediný pařez
příhodné místo pro posed
kde se uvelebím
s lesem za zády
a hledím do krajiny
od severu přikvačil studený příval
já s chutí nastavil hruď proti té zteči
přeháňku však něco stíhalo
během chvíle odchvátala pryč
a kde se vzala tu se vzala
nažloutlá poštolka štíhlý kříž
tetelila se v jednom bodě
pravzor vrtulníku
její hlávka skloněná
jistila dráhu vzduchu po chodníku
a pak se střemhlav snesla dolů
zpoza stromů vyšla dívka
čelící světu prostě tak
jak byla stvořena
její chůze je vznosná
s neobyčejnou důstojností
ale ne předurčená pro trůn
ani pro salóny
spíš jako vzácná bytost
s obdivuhodným sebeovládáním
i ostražitou zvířecí elegancí
vyzařující cosi tajuplného
s odtažitým pohledem
co působí dojem spojení
pradávných sil živlů
kterým nelze zcela porozumět
přesto duchapřítomně
s nohama na zemi
i když nedokážu přesně říci
čím to je
usedla ke mně
opřela si hlavu o rameno
obestřená vůní citrusových květů
a já ji objal kolem boků
měsíc rozkvétá jako zářící bodlák
z lesního baldachýnu
a když se podívám nahoru
zjišťuji najednou
že je nad námi nebe
v astronomickém pořádku
kde polní lán zabíhá
mezi dvě lesní křídla
tají se líbezný koutek
pruh trávy
loučka milá srdci
a na ní jediný pařez
příhodné místo pro posed
kde se uvelebím
s lesem za zády
a hledím do krajiny
od severu přikvačil studený příval
já s chutí nastavil hruď proti té zteči
přeháňku však něco stíhalo
během chvíle odchvátala pryč
a kde se vzala tu se vzala
nažloutlá poštolka štíhlý kříž
tetelila se v jednom bodě
pravzor vrtulníku
její hlávka skloněná
jistila dráhu vzduchu po chodníku
a pak se střemhlav snesla dolů
zpoza stromů vyšla dívka
čelící světu prostě tak
jak byla stvořena
její chůze je vznosná
s neobyčejnou důstojností
ale ne předurčená pro trůn
ani pro salóny
spíš jako vzácná bytost
s obdivuhodným sebeovládáním
i ostražitou zvířecí elegancí
vyzařující cosi tajuplného
s odtažitým pohledem
co působí dojem spojení
pradávných sil živlů
kterým nelze zcela porozumět
přesto duchapřítomně
s nohama na zemi
i když nedokážu přesně říci
čím to je
usedla ke mně
opřela si hlavu o rameno
obestřená vůní citrusových květů
a já ji objal kolem boků
měsíc rozkvétá jako zářící bodlák
z lesního baldachýnu
a když se podívám nahoru
zjišťuji najednou
že je nad námi nebe
v astronomickém pořádku
Tipů: 23
» 23.03.14
» komentářů: 15
» čteno: 651(16)
» posláno: 0
» nahlásit
» 23.03.2014 - 19:02
krizekkk
Kdybys ty byl sniper...
» 23.03.2014 - 19:23
mám asi astronomickej nepořádek, nebo řádek:-) v hlavě..ale hravě si u tebe čtu..krááááásnááááááá
» 24.03.2014 - 00:10
Guanti Rosi
S láskou ke slovům skládajícím se v básně, s přátelstvím k básníkovi, který zná jak je skládat, s vírou v bezbřehost fantazie já ST dám ráda. S potěšeným srdcem zdravím kamaráda. :O)
» 24.03.2014 - 11:41
dnes jsem byla s příbuznými u lékaře, objednat je na vyšetření, nastartovala jsem čekání a vysvětlovala a vysvětlovala... sama v bílé, obklopena těmi všemi v bílé... seděla jsem na židli a pozorovala ten chumel lidí, kterým něco je, jak tápají, jak hledají ty správný dveře, ty správný lidi, ty správný zprávy... je to zvláštní, po přečtení tvého díla, jsem si uvědomila, jak jsem v tomhle prostředí klidná, jak vím kam jít, na co se ptát, jak už naivně nevěřím... jak jsi napsal duchapřítomně s nohama na zemi... už i já?? dnes jsem nehledala důvody proč to bude jinak, tak nějak jsem si uvědomila, že naději hledám až později a že hledám způsoby jak na to... za to uvědomění díky... moc :)
» 24.03.2014 - 12:34
zelená víla: vavaoko: valerie: Lilith: Květka Š.: krizekkk: Kajuta: HANKA: Guanti Rosi: básněnka: velmi pekne ďakujem přátelé...
» 24.03.2014 - 13:12
zelená víla: chápu asi dobře že jsi zdravotnice, v něčem to máme lehčí, no jen zdánlivě, protože na druhou stranu mnohem těžší, někdy toho vidíme moc abychom doufali, věřili a obklopovaly se bláhovou nadějí, zrovna dnes v noci jsem si moc přála aby neumřela jedna pacientka, hnusná alkoholička, ale člověk....děkuji znova za takové básně jako je tato dávají možnost úniku a tvoje (ZV) naděje je také strašlivě zapotřebí :-)
» 24.03.2014 - 14:13
valerie: máš pravdu, jsme trochu ostřílené tímto prostředím, byť já sama trpím syndromem bílého pláště - u mě mi to nevadí :-)) ... víme a viděly jsme mnoho na to , abychom naivně věřily, ale ještě pořád se necháváme překvapovat... víš, dneska mi to překvapilo, seděla jsem ve středu ambulancí a kolem tolik lidí, každý něco hledal, pro něco šel, o něčem přemýšlel a vzhledem tomu, že já se pohybuju na oddělení, tak mě překvapilo, jak na tebe lidé vznáší pohledy s otazníkem..naděje je potřeba, pořád nutí člověka k tomu dívat se dál a nebo prožít tu chvilku, co tu bude...také si někdy přeji, aby někdo nemusel odejít, dívám se na něj a pamatuju si ho ještě, když byl fit...a ty chvíle jsou pro mě zázračné, uvědomujeme si v tu chvíli tolik věcí oba, ale nevyslovujeme je nahlas...pak jsem si přečetla tohle dílo a vzbudilo ve mně nostalgii ale i velkou hebkost, třeba jen tím položením hlavy na rameno, jak je tohle potřeba... :) poznání, že lidé jsou jednotlivě pořád člověkem... a v těchto místech je to cítit moc, tam se určité negativní chování vytrácí...
» 24.03.2014 - 21:52
No toto! Já bych napsala jednou větou...seděli spolu na lavičce... a ty takhle. Neskutečné! ST.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: průnik švem... | Následující: informační přetížení?...