zelená víla

včera jsem se svým kamarádem řešila jeho rozchod, rozchod ze vztahu od mládí do nyní středního věku... tak je mi to blízko a ti psíci :-)) jedna přesně taková mi tu leží u nohou ... a miluju jí neskutečně...

třeba i kvůli úplně něčemu jinému... neviditelnému...

i neočekávaná...


...taktéž

maličkost... jak stojí vzpřímeně...
vidíš ji??
ne?
nevadí... jednou

a ochutnal...

co??
vždy je čas i důvod si cokoli vychutnávat...

Jedna žena přečetla báseň:

" Drahý a milovaný příteli...
tvé srdce nestárne , jak kráčíš časem,
jsi jako křehká sekvoje...

a přes příliš brzy??

Noc co noc, když uléhám ke spánku, umírám. A druhý den ráno, když se probouzím, znovu se rodím.

během čtení jsem měla tolik věcí, co ti chci říct... už nevím, mám je uvnitř sebe, ale nepamatuju si je... tolik vjemů a ty přes to všechno tančíš v i kol Rýhy... úžasné sousto blízkosti, co ani tisíc prožitků nepřehluší...

fascinuješ mě svým klidem... a rádoby i tím uhýbáním... a pak i vítěstvím sám v sobě, přesně pro to, že já občas a právě bojuju sama se sebou...

vau.. já fakt neumím psát dobrý komentáře, ale umím si užít slova i pocity v sobě a u tebe vrním jako kočka...

tak tomu se říká husí kůže... a ne ze zimy :)

i já na ně věřím nejen v lásce...

si říkám jak moc důležité je mít sám sebe rád...

jen slovo průhlednost ve mně evokovala dojem nad dojmy a to byl ve tvé básni jen začátek...

toužebná v intimnosti cítění...

kus sladkosti i pálení... kus radosti i bolení... kus všednosti i rozhraní... kus cesty cítění...

každý komu něco chybí má i něco navíc ve vnímání... to bychom se my, co máme relativně "vše" měli naučit...

i smutek patří k životu, naštěstí...

a jak čekáš, že ti někdo zamává :)