Špáďa

Koukám skrz obroučky:
O broučcích pro broučky...!

Dobrá jsi tkadlena,
skvělý máš stav!
Nejsi-li bez jména,
zas se tu stav!

A jistě dobřes udělal!

Zabití anděla?

Skvělej kousek!
(Seš holt brousek!)

Díky, žes mi elegantně připomněla, kam bych se už měl touto hodinou odebrat..., byť tyto veršíky měly dříve určitě jen jednoho adresáta...

Tady se zasměju
jen u Amandy a Matějů...
jináč se nesměju, je to vážný...
(jak ošetřit ty hejna tažný)

Jak se stříbro v zlato mění?

Podzim sluncem uvítá
rána stříbrem zalitá,

ještě teplá země lstí
jinovatku rozpustí,

k poledni již pavouk splétá
pozdravy babího léta,

v podvečer pak můžem’ čísti
z koláží ve zlatém listí.

|;-) x 500 = ♪ ♫

Kouzlíš
koulíš
kolíš
kol
O!

Koukám, že jsi nejen pěknej řízek, ale i kolabužník... |;-)

Tvá poezie má spousta rozměrů, hlavně (lidskou) hloubku!

Štěstí venku klape zuby,
či svěří svůj povyk torce?
Možná čepec z másla vije
nebo létá městem s partou?
Horší je, když vzadu klouže
či je bohém kyselý!

Švestky s jádry,
šestky bez,
baba s hadry,
kočka bez... |;-)

Jen neutop ji v tůni...

Nevím jak v epicentru tvého štěstí, ale za okny právě teď silně mrholivě deštivo... |;-)

A co když žena-vichřice
sedne ti, pane na líce...!
Nestačí žádné vzepětí...,
střecha ti s větrem odletí.

Filozofuvěrné podání
z tvé nové básně zavání.

Žena se, mrak
rozevřel frak.
        Mračíc se, žena
        je opršena...
On její ideje
pořádně proleje!

Pátý verš odzadu
všechno mi ozřejmil...!
Ihned mám náladu
na dalších tisíc chvil!

Čestná prohra milovníka,
poté co do tajů vniká,
byť v luštění nevyniká... |;-)