M.A.Rek

Milena: Mám. A co Ti brání, na léto vzpomínání? Na náruč otevřenou, s deštěm setkávanou?

Špáďa: Kde hradby pukají,
hadry k zemi samy klesají.

Špáďa: Bezva, díky za odkaz. Moc rád se podívám.

Milena: Zatím stačí začít u sebe. Třeba jen básničkou.

Tristní, ale výstižné. Ti, co to nezažili, se to možná začnou učit.

Už jsme opět sousedi.

Pěkný, už vím kde se přiučit. Rád. Mohu?

Co s Mimoděk?

byron: Díky moc, ale na to oslovení se necítím.

Špáďa: Díky za poznámku. Je mi to až trapné, ale od školních let jsem na Nezvala a jeho Nezapadající slunce ani nevzpomněl. Ale i kdyby, vidím tu mou (naši) Atlantidu spíše jako symbol v globálnějším pojetí a ne jako bahnitý břeh u španělského pobřeží. Proto i velké Z u Země, a ani ne to, co bylo, jako to, co si na sebe chystáme.