M.A.Rek

Pěkný.

Líbí se mi.

Zakopal jsem bramboru,
nyní jich mám pět.
Zakopu jich pytel,
budu boháč za pár let.
Zakopal jsem tchyni...
Zpět!

Docela si to dovedu představit v divadle...

Hmmm, ne každý voayer a nahlížeč to umí tak krásně popsat... ;o))

Usmívej se, prosím, dál.

Ať Ti vydrží síla to tak vždy alespoň vidět. Držím palce.

Je to pohádkové.

divoženka1: No, proč ne. Je to přece o vůli a ne o řeči, aby si porozuměli. Děkuju.

Hazentla: Lilith:
Lilith: Hazentla: Ano, první jazik mám schválně měkký. Aby víc vyzněl ten druhý jazyk tvrdý a drsně lající. Abych dal důvod slovům „přejděte ruky mávnutím“. Taky abych zdůvodnil ta (naší generaci důvěrně známá) vyjmenovaná slova po z, protože mám obavy, že by mohly znovu platit i pro nové generace. V neposlední řadě jsem chtěl naznačit, že nejsem neomylný, a tak lehce se můžu seknout. Z blbosti, z lenosti, nepozornosti...
Jazik je, myslím, dostatečně zvýrazněný tím, že je sám osamocen na řádce.

Paní Češtinu znám, je to choť pana Čeština. Ona je tedy kus, a sluší jim to spolu. On je Moravák, i když paní Čeština říká, že je Moravan. A ona je z Čech. Mají spolu spoustu dětí. Každé je jiné, ale tátu ani mámu nezapřou. Říkají jim Nářečí. Jen jeden je trošku jiný, jednodušší. Ne snad, že by byl prostý, on je spíš sprostý.
Paní Čeština jednou ulítla s jedním všeumělem. Takovým, o kterým se říká devět řemesel, desátá bída. Má s ním potomka Slanga. Pan Češtin ví, že není jeho, ale neřeší to. Však i on má tak trochu máslo na hlavě. S jednou Němkou má levobočka Hantece. Ale dohromady je to skvělá famílie.
I já k nim mám úctu. Bude mi ctí je ochraňovat. Snad ne tak, aby to bolelo jiné. Snad tak, aby se i druzí zapojili. Už mám i nápad jak začít. To ale až v příštím příspěvku.
Lilith, děkuju, že jsi mi věřila.

vavaoko: Je to krása, děkuju.

Paulmatthiole: Já vím. Děkuju.

Přimlouvám se. I za špetku skořice. ;o)

Jo jo, je to tak, a někdy do toho vstoupí i jiný úhel pohledu:

Muži můj milovaný,
to už jsi zase zmalovaný?

Sexu s tebou mám tak málo,
pořádný chlap chybí mi,
už jsou to tři dny
co se to stalo
ach, ta krása o patro níž
znenadání uvízla zdviž,
jen já, se sousedy samými...

Režiser: Ostříhat!
Divák: Ostříhat!
Divačka: Ta má pěkné vlasy!

vavaoko: Tara: j.m.: Krásně jste to napsali. Díky za komentáře. ;o)

ttragelaf: To by se dalo tesat... Díky, hned jdu něco robit. ;o)

drsnosrstej kokršpaněl: divoženka1: Jo jo, kritik Čas. Je nesmlouvavý. Ale i jemu se občas povede pohřbít dobré, a exhumovat nepříliš dobré. Ale asi rozumím, jak to divoženka myslela. Ne, že dnes budeme polemizovat, zda si na to které dílko vzpomeneme za třicet let, ale že si někdo rád zapěje, zahraje, přečte si, podívá se..., na dílo staré nejen třicet let, ale i tři stovky a více let.
Díky za komentáře.

Hazentla: Paulmatthiole:

Jo, někdo dá přednost
"mlčeti zlato",
mne se víc líbí
"mluviti stříbro".

S pravopisem souhlasím, což jsem i před chvílí ocenil (děkuji). A navíc bych mezi pravipis zařadil i typografické zásady, jako například rozdíl mezi spojovníkem a pomlčkou, tečky, čárky a další bez mezer... Už mne i napadlo napsat na toto téma říkanku. Báseň to nebude.

Vincenta jsem si vybavil právě pro jeho odpor pro kritiku. Naštěstí pro nás...

Paulmatthiole: Hazentla: Však jsem to nemyslel zde. Ano, ke cti Libresu si zde opravdu hlášku typu "vyser se na to" nepamatuji. Však i mnohem méně expresivně znějící věta může být pro někoho zcela demotivující. Na to si dejme pozor, ať neodradíme nějakého budoucího Vincenta poezie.

Ještě
nikdy,
nikdo,
nikde
nenamaloval
slunečnice jako já.

Ještě
nikdy
nikdo,
nikde
si nevšimnul,
že tak maluji jen já.

Ještě
nikdy,
nikoho
nenapadlo,
že slunečnicím,
jsem Sluncem jenom já.