dinétah...

Seděl jsem na zemi
opřený o obelisk
a myslel na les

vidím prastaré kmeny
mezi které zapadá slunce
každá světelná škvíra
je vstupem někam jinam
prosmekávám se mezi stromy
jako mezi životy
nic nekončí

přecházím ze světa do světa
obklopen dobrem
krutostí a krásou
ale dobro je nakonec nejblíž
světlo v pruzích
v dáli oheň a klid

ale teď ještě ne
možná za staletí

kdysi do mě někdo strčil
a roztočil jako káču
nemohu se zastavit
stále kroužím

nemohu se zastavit
možná nesmím
možná nemám zpomalit
původní pohyb
kdyby se to stalo
něco by mě zase roztočilo
a světlo a klid
by se oddálily

kroužím už celé věky
možná začínám ubírat na rychlosti
ale stále vidím
světlo mezi stromy
škvíry mezi životy

nic nekončí
jen to déle trvá
než člověk dospěje
a někdy zbytečně

vyvrhlo mě světlo
čas návratu ještě nenastal
znám domov
ale ještě se nevracím
ještě ne
ne dřív než se vrátí kameny
bez závisti
bez zloby
s velmi starou silou
starou jako země

v hlíně bez světel
jen s jedním životem