..........

Věřím, že není člověka, kterému se v minulosti alespoň jednou nestal větší či menší trapas. Většina z nás tyto trapné průšvihy tají. Kdo by se chlubil. Je-li ale svědkem více lidí, těžko lze zabránit, aby se veselá historka nešířila všemi směry. Podobně, jako když vhodíte kamínek na klidnou hladinu rybníka.

Ano, zázraky se dějí. Příběh který budu vyprávět se skutečně stal. V šedesátých letech minulého století kdy jsem se učil být jezdcem z povolání v dostihové stáji u trenéra Truhláře. Bylo mi šestnáct let a vážil jsem čtyřicet osm kilo.

Ranný sběr prožitků

Tak nějak o všem a přitom.

„Chápeš to?“ ptala se mě učarovaná uklízečka. Chtěl jsem jí odpovědět, že rozhodně ne, ale strčila mi svou voňavou dlaň od Propperu před ústa ...

Jedna z fázi života

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali. Jen jednou, když jsem jim utrhnul z letní jabloně kulaté jablíčko a položil jim ho na střechu, sežrala ho při zpáteční cestě Miluška.

Hutka a Nohavica

O ztrátě

Další drabble, tentokrát prozaické, na zadaná slova: fajnšmekr*gól*super*biflovat (se) *perfektně

O přípravách na výlet

A poučení

O věcech kolem nás v běhu věku

Není to o běžce ani v množném čísle. Je to prostě blbost.