Roku 1349 povolil císař Karel čtvrtý bratům Joštovi, Petrovi, Janovi a Oldřichovi z Rožmberka postavit hrad na kopci zvaném Dívčí Kámen. Hrad prokazatelně stál v roce 1383, ale je pravděpodobné, že již mnohem dříve. Kromě toho, že na něm byl krátce vězněn král Václav čtvrtý a toho, že se jej marně pokoušel dobýt Jan Žižka z Trocnova s velkým vojskem husitů, nestalo se na hradě nic příliš významného. Mě zaujal příběh Petra z Rožmberka.(11. 7. 1462 – 9. 10. 1523), který nechal naposledy hrad přestavět. Byl významným šlechticem ve službách krále a měl dobré postavení, vzdělání a v žádném případě nebyl slabé povahy. Přesto po náhlé smrti své milované manželky Elišky z Kravař a dcery Barbory roku 1519, ztratil rozum. Byla to podivná věc. Zemřely jednoho roku, snad i jednoho dne a v jeden moment. Jsou to jen mé domněnky, ale..

...

...

...

O metách a vizích. Jen tak.

se sbírky láskovin

ze sb. Nebeské

(g.a.)

Nad zaniklou obcí Horní Světlé Hory stojí na skále dva velké kameny. I přesto, že se v jistých časech našli vandalové, kteří se je pokoušeli odstranit, kameny stále stojí. Stojí již snad dva tisíce let. Snad jsou prací Keltů, či snad jiného národa, který, stejně jako oni (a vlastně i já) považoval Slunce za božstvo. Ty kameny vydržely stát po dlouhá staletí. Vesnice pod nimi to štěstí neměla. Byla v hraničním pásmu.

Ponurý den. Nad zahradou mi krouží..

pocit..

se sbírky láskoviny

zmrazení, spící bezkrevnosti

se sbírky Kristovo noho

V časech, kdy se v hutích okolo Vltavy tavilo sklo, bývalo běžné, že ženy malovaly doma skleněné obrázky, které se pak na jaře prodávaly na jarmarcích. V muzeích na Šumavě je můžeme vidět - tzv. podmalba na skle, s náměty ze života, nejčastěji však svaté obrázky. V zimě, která tenkrát bývala velice bohatá na sníh, se nedalo venku nic dělat a tak byla i tato práce vítaným zdrojem peněz. Muži pracovali v hutích, tkali a často pracovali v lese. Svážení dřeva z lesů nebyla lehká práce. Saně byly naloženy několika kubíky dřeva anebo kládami. Muži sjížděli se saněmi po prudkých lesních cestách a smrtelné úrazy nebyly ničím neobvyklým.

Od jezu v Rožmberku nad Vltavou

když vám někdo hodí lano víte hned jak ho chytit a nemusíte být ani zkušený námořník...

...

ze sb. láskovin

Řeka mně vždy přitahovala i odrazovala svou hloubkou, chladem a stálostí. Uvědomoval jsem si, že ta voda je vlastně velice stará. Daleko starší než kdokoli, kdo v ní smočil svou dlaň. Řeka pamatuje pády stovek Králů smrků, kteří se dožili stovek let. Zažila dobu kamennou, bronzovou i železnou. Starší než lidstvo. Také mnohem vytrvalejší a trpělivější. Ona pamatuje pády stovek lidských vládců. Lidé se kolem ní rodili i umírali. Budovali a ničili. Viděla celé národy putující kolem jejích břehů. Viděla jejich první vítězství i konečné prohry. Sama se nezměnila. Řeka a její voda je stejná. Je jen otázkou času, kdy lidé zmizí. Voda si na to počká. Má totiž něco, co my lidé nemáme. Má čas. Do té doby bude k večeru, s lehounkým větrem, znít její hlas, jenž slyší jen vyvolení. Když přijde večer slýchávám od vody tichý hlas, který mi vypráví prastaré příběhy.