G.P.

Není jenom dobrou
a není jenom zlou,
každý z nás je zebrou
s černobílou hrou.
Jen někdo víc je v černé,
jiný svítí tmou
a žít s tím je perné.
Tys však hvězdou mou...

Lež má krátké nohy
a i když ke lhaní má vlohy,
zůstaň klidná a nad věcí,
můžeš lživé hradby ztéci!
Jen se nenech do hry vtáhnout,
zkus kouzelnou hůkou mávnout
a lžím přistříhneme křídla.
Aby pravda nenastydla...

Na duhovém obláčku
vnášíš se vzhůru,
Amorek za kačku
zpívá Ti z kůru.
Notuje Ave,
pěje Aleuja,
vlásky má plavé.
A za ním jdu já...

Foukej do žhavých uhlíků
a pak se nediv,
bulíku... ;-)

Jako vždy jsi nevinná,
přiznávám - to má vina.
Takhle to vždy začíná:
Jdem do parku, pak do kina,
polibek, pak lavina,
přestávka a svačina,
koncert, duhová tónina
...
Asi je to kravina,
chyt jsem to od Gabkina...

Slunce si vzalo dovolenou
a šlo si dobít baterky
a aniž to tuší
do našich duší
prší...

Dny něžně ponurý
a na mě jsou chmury...

Myšlenky potichu vystupují ze tmy
a lehce se snášejí na moje ramena.
Nepostřehnutelně se usazují a vrství,
až pojednou cítím jejich tíhu.
Tlačí mne do polštáře a mně těžkne dech.
Na čele vyrazil pot a ruce se zatínají do prostěradla.
Budím se.
Fajn, byl to jen sen,
žádný myšlenky nemám.

Začíná můj normální obyčejný všední den...

I když jsou dospělí,
když se večer setmí,
v nás budou stále dětmi...

V létě,
po prudké bouřce,
když tekly proudy kalné vody
po stráni před naším domem,
jsme stavěli přehrady
a budovali umělé louže a hrady.
A bosí jsem pak brouzdali
tou teplou, bahnitou vodou...

Dnes je tam betonová zeď
a někde pod ní,
hluboko,
je moje dětství...

Prsty na klávesách
zahrály durový roll
a pak dech se ztišil.
Teď šeptá už v moll...

Můj milý Rabbi,
líbej mě!
...
Než ze mne bude babi...
;-)

Cejtím se jako odpadkovej koš
u lavičky v parku,
taky mám pocit, že jsem patník
všech psů v okolí,
jindy si myslím, že jsem papír
umaštěnej od párků,
vyhaslá lucerna i špatná kniha,
zkrátka cokoli.

Mám vodřenej lak,
jako to auto, který vezou do šrotu,
flákám se jen tak,
už ani nenadávám na svou samotu,
mám vodřenej lak
a už mi ujel vlak...

Není v mé moci Ti odporovat,
všechna Tvá slova
čtu zas a znova.
Není v mé moci Tě nemilovat...

Láska je přece jen jedna,
čti zpředu i pozpátku,
jen je "trošku" ... ehmmm ... nepřehledná,
pokaždé v jiném kabátku...

Stříbrnými nitkami
oblékne Tě, omámí
a pak v proudu teplé vody,
odplaví Tě z nepohody...

Tyhlety vzpomínky!
Nikdy nic nedluží
a jako kamínky
zadřou se pod kůži.

Kdo chtěl moc, tak končí s málem,
vždyť i Honza byl králem - málem...

Bastet: To dá přece rozum a pravda prastará,
žena si ty trny sama obstará... ;-)

Vzpomínat na "kdysi"
a myslet na "tenkrát"...
Jak dlužní úpisy
vzpomínky nemám rád.