zelená víla

to se chce přestat bát...

občas nás skutečnosti sevřou , že nemůžeme dýchat, ale jsou věci , důvody, lidi, pocity za který stojí za to tu být a cítit...

hezky napsáno, vítej v modru...

myslím, že čas ještě máš...

nu někdy přichází den, kdy by do něj jeden kopl, zalezl do postele a vůbec, ale vůbec nic by nedělal a utápěl se ve své smutné melancholii...naštěstí přichází ráno a to je mnohonásobně krásnější a plné nových impulsů... ale tyhle chvíle mám někdy ráda, zastavím se a nořím se do sebe...

hřbitovem se občas ráda procházím, pro jeho tajemnou atmosféru... ale ty své, co tu u mě nejsou, tam nějak neumím chodit oplakávat, tam je necítím...

i ve mně ten začátek evokoval tuhle písničku.. láska a smutek ruku v ruce spolu chodí, bez smutku by nebyla láska a bez lásky bývá smutek...

silná...

úžasný...

zní jako ozdravný balzám...

přímo k cíli ...

občas ještě do zdi narazím, upřimně říkám naštěstí, protože pak jsem schopná přemýšlet nad jinými cestami a pustit se do nich...kdybych po nich šla rovnou asi bych přišla o pocit toho, že ne ke všemu je cesta přímá... :-)

miluju tvé drobnosti, které padají do duše...je mi ctí je vnímat a o nich přemýšlet...

vzpomínkami v nás žijí dál, ti co museli už tam dál...

krásná...

les mám ráda a houby ještě víc...

dýně a jejich krásný tvary i barvy... a barevná je i ta tvá báseň

životní skládanka...

jen držet kormidlo pevně i s větrem ve vlasech...

je jako balónek.. lehká