Špáďa

Letos pomlazení studené
(pomazlení snad o to vřelejší?)

Térovou mám nad hlavou,
žel kapánek děravou...
tak mi občas shora po zdi
lezou dolů mokří drozdi...

Stručně ale výstižně...
Prostě verše po střižně.

Moc pěkně, madam...!

Zeď je vždy rozebiratelná...

Nesňal dlaň sen...

Dnes už jsem ho cítil nejen při nádechu, vonělo mi až v kostech, krvi a dralo se do srdce...

Klíče v zámku nelámej, stačí je ohnout... |;-)

Otvíráš okno plnou dlaní, vážená paní!

Vzpomínky když vytanou,
emoce boj svádí...:
jednou maj chuť vítanou,
jindy sotva hladí...

Srdce mi radostí poskočilo, byť jsem ji četl týden po Velikonocích.
Opravdu nádherná píseň!

něhou vysousošená

Nádhera, co pohladí a rozněnžní i téměř dědka...!

Slovo bejvá hustý, hrubý,
ale sklouzne po jazyku,
co je, sorry, samý hleny:
slizký, kluzký namydlený!

Veřejí je řev?
Ve lsti mámit slev!

Mnozí znají:

Jazyk kluzký
v tlamě úzký...

...slovo letí ven...,
...špatný hned je den!

Občas ráno nevstanu,
protože mám v hlavě trám...
Ovšem díky průvanu
rychle jej však vyvětrám...

Dveřím v hlavě nevěřím,
rozměr futer neměřím...

To jste tedy museli v noci pěkně řádit, když musíte hned po ránu zasklívat (jen aby to nebylo nějaké to noční okno :-)

Když své básník vytasí
verše přímo pegasí,
kvete modro do krásy
za každého počasí...

Až jednou požádám misionářku,
aby mne přizvala k misi o nářku...
zeptám se labutí, kam nesou peří,
když nikdy s Lédou nesoupeří.