Špáďa

Jsi stopař, co se vozí vlastním životem.

Když ti zastaví kamión plný čehokoli,
nasaješ to všemi smysly,
vyskládáš do hlavy i srdce
a přetavíš do poezie.

Tu pak ve svém přebalu
vysypeš na modrý plátýnko...

zplaní planí laní
ani ni i ...

Píšťalko z jara,
mlha už čmárá...
Podzim.
Pozdrav od zim.

Z odstínů šedi bravíš život... Je jich nejmíň 128.
(Dvě na sedmou.
Dvěma sednou.)

Myslím, že máš vše důležité,
co k žití ti potřeba jest,
srdce i dlaně otevřené,
však občas i varovnou pěst.

O milenko, v okně limo.
Si neplač..., aha...

Vtipné a přitom citlivé.

Je to o tej, o, jméno, honem, jo, je to o tej... (povzdech sklerotika)

Uchem v mechu,
mechu suchém
u, klín se ujal, plaju, e snílku!

E, se míň sen ujal, víš, i tázavě v A-zátiší vlaju. Nesníme se?

Ne, čar mračen
nečork' vkročen,
ukut v tuku
mukulukum.

Nelákej ho na prsa!
Pokud si tam zatrsá,
nebude chtět dolu,
zůstanete spolu.

Pro D1 jsem již kdysi použil přiléhající palindrom: MORDODROM.

I okraje stojí za to,
nejen střed, ten plný jader...
A kdybych měl jednou radit?:
Do ňader se také nader... |;.)

Obě krásně provoněné tvou láskou k ní, a vůbec, i tvým viděním a podáním života.
Další mistrovský kousek vyříznutý do kmene (nikoli do kůry) stromu Libres!

Sami jsme nosiči břemen, nosiči sebe samých.
Velice moudré.

Vinohrady v tvém podání:
Kéž by pro všechny lidi světa mohly být takovým sladkým, vonným a šťavnatým ústředím či náměstím (?) života...

Peřina?
V ní je vždy nádherně.
Pohádkově či jako na herně.

Pražákům zatím kořínky nemrznou..., leč mnohým již city i rozum vymrzly dávno...
|;-)

Nádhera života ústí vždy v smrt, však nejdříve vrcholí láskou.
(Někdy i současně se smrtí.)

Kdo píše jenom pro radost,
ten potěšení má vždy dost.
Sám vítám radost zaživa
než odejít jak nádiva.

Kdo se vůbec nediví,
ten asi nic nevidí.

Jenom já se pořád divím...
        Jednou z toho zešedivím...

To nebylo baterkami, ale nedostatkem světla v tu dobu focení pro tvůj digitální objektiv a pro aparaturu za ním. Zato svým brilantním slovem jsi vše nádherně dobarvila, projasnila a náležitě prosytila...!

A Luno, tu nula lůn utonula!

Cíl u mola, na lomu líc,
cinkají za ní nazí jak nic.