Špáďa

Básník vždy stojí na tenkém ledě,
jak díky snění nevnímá tíž;
stejně tak filozof, co podleh vědě,
když nevšimne si, že chybí mříž.

Taky mám za to, že paměť máme proto, abychom zapomínali. Ach jo, bohužel i tu historickou…

U Pipi jsem také slintal,
byla mojím idolem...
Dneska už jsem jenom pindal
tam Na růžku za stolem...

Ta se jako píseň nese --
lehce, měkce v bílém lese.

U Krista zamazat sirku,
u kříd znát, omotán, zdířku.

Šíp spíš
budu, krom morku dub.
Dupeš... i tápá tiše pud.

Dota Slunská: Květka Š.:

Milé dámy, těší mě,
že se v modru bavíte,
když se u mě stavíte.

zenge: vavaoko:
Chlapi, díky nejen za nákuk!

René Vulkán:
Pozor na sedřený paty!
Jinak budeš, hochu zlatý,
shánět boty z jemný vaty
od výplaty do výplaty.

krizekkk:
V rámci mé tamozpětné úchylky vlastně normálně :-)
Jako bys měl oboustrannou lopatu, na každém konci násady jednu lžíci.

Vím. Nejen že čteš pozorně, ale pěkně tu i rosteš jako tvůrce poezie.

Moc pěkná maličkoST.
Jen malá technická:
Šmrncovnějšímu rytmu by slušelo vynechat v šeSTém verši "ke".
PřeSTo ST!

krizekkk:
Jestlis to dílko vzal ze správného konce, tak ses zamotat nemohl... :-)

divoženka1: zenge: vavaoko: enigman:
Dodatečně pozdrav všem, kdož se stavili.

Rozbíhám se, zvedám krovku...
Hádej, kampak poletím!?
Vítat druhou TISÍCOVKU!
Dál piš, barde!
                  Bravo!, dím.

Že ona ti tchyně stále přelaďovala na AM 1233?

Amelie M.:
To mne těší, nebaví mě psát bezduché a nudné komentáře. Tentokrát to "schytal" Kozoroh1 ;-)

Vzpomínky na Satyry
překlenou občas díry,
co nám kdy život vytesá.
I při nich však srdce zaplesá!

Pěknek kousek, Hanko.

vavaoko:
Díky, barde.

Tara:
Když zdejšího kolegy verš jeden pouhý mne inspiruje, vypustím myšlenku do komentáře. Teď mě napadá, kudy všudy se asi ty myšlenky vypouštějí se záznamem a kudy utíkají jen tak halabala, aniž bychom je stačili zvěčnit. A proč pak někomu třeba nevoní nebo pro jiného jsou zas příliš beztvaré, mdlé, černobílé a jánevímjaké ještě se jim dávají přídomky...
A dík, že ses stavila.

Výstižné!
Jako řeku nevypudíš z meandru (když narovnáš jí koryto, po pár tisíciletých vodách teče v meandrech zpět), tak ze života nevypudíš žbrlení či dlažbu, o něž si občas nameleš ústa, pokud si chceš zjednodušit či zkrátit cestu či čehokoli vůbec dosíci.