Životní prstoklad

Mlhou se rozhlížím,
závojem překvapení.
Poodhrň jeden cíp,
mech roste na kameni
a mírní tvrdý pád,
životní prstoklad...

Vidíš?

V plážovém písku klečí dávné vzpomínky.
Už netikají.
Tak jako staré náramkové hodinky
s naprasklým sklíčkem a ulomenou vteřinovkou.
Schoulené ticho se krčí vzadu pod pohovkou
a ledy tají,
už netikají...

Díváš se?

To babočka se mění v černou vránu
a darované srdce z marcipánu
ti náhle hořkne na jazyku.
Den trpkých úsměvů a vzlyků
se mísí s podvečerním soumrakem.
Nejspíš si pleteš vatu s bodlákem
a ledy tají,
už netikají...

Díváš se,

jak babočka se mění v černou vránu?
Tu hrstku střepů z rozbitého džbánu
si můžeš skládat do mozaiky.
Obloha dooblékla krajky
a chystá potemnělý bál.
Hrdlo ti svírá drsný šál
a ledy tají...
Už netikají?

Co teď? Má dáti?...

...Dávno dal...