Špáďa

Tvé poetické zbraně
dmí silně dvojsečně,
a proto platí na ně.

Nepíšeš zbytečně!

Točí se a nahlas tiká…
Země? Láska? Nůž, co vniká?

Těla jen hučela komíny do nebes,
saze lpí u čela a popel — k zemi kles.
Srdcové obláčky z dýmu všech duší…
Němé „ach“ spojencům, co byli hluší.

Hned je mi uvnitř lehounce a jaro je ještě barevnější...
Dík.

Má, seču mnoho nohou. Á, lano! Kodak, sama ta maska dokonalá! U! Ohon, ohon mu česám.

Syté byť syrové, synu.

Myslel jsem si, že před sebou samým se schovává jen blázen, ale teďs mi osvětlila, do jaké kategorie bych se mohl zařadit... ;-)

Pro příboj měnit podoby?
To dovede jen žena!,
ať s róbou nebo bez róby,
v smutku či štěstím oblažena.

Týhle tý jarní dubnový
chybí jen datli bubnoví.
Kouk 'sem tuhle ráno z okna,
jak za plotem jeden, mokna,
v peň ra-ta-ta ťuk-ťuk poudal,
že zahání strakapouda.

Holky chtěj vždy piráty,
co nedělaj ciráty.

Na tu píli Lilipután,
Báro, tulí vílu. To rab.
Alena a Nela
ti daly vyladit. —
Oč? — Fakt, kafčo.

Originálně pojato. Chtělo to ještě trochu víc vycizelovat.
Rytmus mě místy tahá za uši, převažují levné zejména gramatické rýmy. A jeden drobný prohřešek proti korektní češtině je hned v prvním verši.

Vím — žití jenom v spěchu
nebývá ku prospěchu.
Však kdo zas příliš zahálí,
po chvíli již hledí z povzdálí.

čas = peníze
práce = peníze
práce = léčba (nemocného)
léčba = morální povinnost
prioritní splnění povinnosti = stavovská čest

Sen jako z deníčku
vykvet ti na líčku
a svetr zahřeje
oběma lavičku.

Uctíval čas víc než ji.

—Kradeno?
—To ne. Dar.
— Kradeno!
— To ne! Dark.
Chuť na zakázané je stará jak lidstvo samo. A občas se setmí.

Předsunuls žně již do jara.

Ať žijí blázni!

Ve sklenkách po plese
pivo i víno již značně vyčpělé,
však podzim korále
i zralé džbány ti ještě přinese.