Zpod podloubí k prahu lásky

 
Ještě pod podloubím,
luzné tóny troubím,
chvíli nato pod balkonem,
trpím silně k trémě sklonem…

Jak se blížím ke dveřím,
už si téměř nevěřím.
S jedním prstem na zvonku —
v mlze mám svou ikonku.

Poté, co se dotknu kliky,
zpotím se a trpím tiky.
Dál se plížím šerou chodbou…
…prdel cvaká, hlava do mdlob…

Marně hledám světlo zdviže…,
jazyk můj tak schody líže,
uvadám a ztrácím dech,
další patro — po čtyřech.

U jejího prahu
nemám k žití snahu,
neduživý lezu pryč…

Takhle ztrácím k láskám klíč.