Jan Maren

Kapka: Inter arma silent musae
zavírají oči v hrůze,
dávám ST a můj dík.
Z básníka je válečník

básněnka: Proč bych to nedopsal v předchozí básni : . . po milování. ST ! Doma mi visí obraz od Modigliani-ho. Jeho milenka, akt, an něm má rovněž sladce přivřená víčka. Když zemřel v nemocnici, ještě týž den skočila z okna a vzala si život. Když jsem to četl, pomyslel jsem si : Musel být ještě lepší milenec, než malíř. . . .

Špáďa: Gentleman se nikdy neptá, jak to bylo dál. Krásná básnička, Básněnko. Píšeš jak žena, v náznacích, zpoza víček sladce přivřených, které má žena vždy po . . .

severanka: Souhlasím se severankou - máš Psavče notnou dávku humoru a sebeironie, vzácný dar ! Také nesnáším lži, ale u tebe to žádná lež není, nýbrž sebeodhalení, tak říkajíc od zatáčky skryté vláčky !

Kapka: Určeno vlastně Psavci samotnému : Máš ST :-) smál jsem se jak šílená Viktorka u splavu. Výborná báseň, nevím dosud, jak napsat komentář přímo tobě, Psavci.

Špáďa: Máš naprosto pravdu. Já to také tak dělal, básně zahrabával do temnoty šuplíků a po roce, po dvou na ně narazil a řekl si pokaždé : "Tohle jsi psal ty ?Vždyť to vůbec není špatné." Někdy jsem něco změnil na technice, někdy ne. Dělám to do dneska. Ale u mne je báseň hotová za pár minut, nic neškrtám, nepřemýšlím nad verši, ruka mi letí po papíře a tak ji většinou nechávám ve stavu, v jakém vznikla. Tato je také staršího data, myslím před deseti lety napsaná, a tak jsem ji po maličké úpravě nechal v původním stavu. Zda jsem filozof, nevím. Básník, ten opravdový, své básně nepíše, ale nechává je psát. Jsou hotové v jeho nitru dříve, než je vrhne na papír. Abych se vyjádřil mysticky, ač nechci : Píše je Kdosi Jiný, vyšší než jeho omezené, sobecké já. A tento Vyšší je v srdci každého člověka. Mnozí to nezjistí za celý život, Takže to nebylo u mne nikdy pokus, něco nasoukat, ale nechat ze sebe vysoukat. Víš ty pokaždé, jak tvá bude končit, jaké dozná obraty a křivky kolem svého tématu ? Začne to popisem krajiny a skončí kde ? V mystice, metafyzice. Vím to předem ? Nevím ! Ahoj !

Tomáš: Máš pravdu, Tomáši, s tím podivínstvím, ale nad jeho výroky je třeba hloubat, nejsou tak jednoduché jak se zdají. Ještě se k tomu a k tobě jednou vrátím.

labuť:Máš a nemáš pravdu, labutěnko. Po třiceti letech jsem si začal dopisovat s mou první a poslední láskou. Byly to dny plné bolesti, obostranně. Nemohla na mne zapomenout a já na ni. Zmínila se o tom, že by přijela ráda za mnou, ale nepřijela, víš ? Jenom ten, kdo způsobil bolest, ji může také zahojit, nikdo jiný, - ani čas. Čas jen otupí. Myslel jsem, že byla první a také poslední. Nebyla to preavda. Potkal jsem pár metrů před hrobem novou lásku, skutečnou, jako kompenzaci za tu ztracenou. Přišla včas. Já ji nehledal a ona také ne. Ale je to ryzí láska, to ví jen srdce. Moje a její. Francouzi říkají : " Milenku si člověk nehledá, ta do něho vtrhne." Je to pravda. V tomto smyslu chodí láska vždy včas, i když to není ta, kterou jsme si přáli. Hezký táden přeje Jan a díky za tvůj komentář.

hašlerka: Ta báseň od neznámé ženy. . .
jsem jak tvůj strom vyvrácený,
chtěl bych psát jako ty tvé básně,
tak krásné, tiché, tak nehlasně,
jako to jen ty umíš, ve tvé básni,
hašlerko sladká pod dásní. . .

severanka: srdce jednou zadané, bylo už jednou prodané, a v cizím loži mlčí, trhaly by jej tam zuby vlčí, srdce se tam souží, po pravé lásce touží, ty to nevíš, severanko, ty mé inspirace banko ?