Nejen o stínech.

Onehdy jsem na hřbitově viděl starého pána. Stál u hrobu s jedním jménem a usmíval se.

Český Krumlov. Co dodat? Turistický fenomén. Prastaré osídlení toho místa je známou věcí. Vítkovci, Rožmberkové, Eggenbergové a i Schwarzenbergové jsou jen třešničkou na dortu historie osídlení místa, jehož tvář určila řeka svými meandry a skalnaté kopce na jejích březích. 35 až 50 000 let se datuje osídlení tohoto místa. Jsou důkazy, že již tehdy se kolem řeky toulali lidé. Po zemědělcích lze nalézt stopy z doby 5 000 let před naším letopočtem. A po nich Keltové, Germáni, Slované, Doudlebové, Boleticové, Slavníkovci, Přemyslovci, páni z Krumlova. Je to nevšedně dlouhá, zajímavá a krásná historie.

***

Vítkův kámen, zvaný též Vítkův Hrádek, je nejvýše položeným hradem na našem území. Zřícenina hradu je viditelná na velikou vzdálenost. Fantastický je také rozhled z vrcholu věže, jež byla dominantou hradu, který založil Vítek z Prčice. První písemná zmínka o hradu s původně jednoduchým a po staletí doplňovaným opevněním je z roku 1347, ale snad stál již v roce 1277, tedy v době, kdy rozepře Vítkovců s králem Přemyslem Otakarem druhým vyvrcholily otevřeným bojem. Ale to je „novodobá“ historie. Kopec, nebo spíše hora, na níž hrad stojí, dominuje vltavskému údolí, Lipenské nádrži i širokému okolí. Je to strategické místo a kdo jej ovládal, měl přehled o dění v okruhu mnoha desítek kilometrů. Je jisté, že již dávno před stavbou hradu se na vrcholu hory objevovali lidé. Stopy po pradávných návštěvnících byly nalezeny. Kolem Vltavy se lidé pohybovali již v době kamenné. Ta doba trvala 5 000 000 let. Následovala doba bronzová atd. Lidé Chalmské, Únětické, Mohylové a i lid popelnicových polí. Lid Haštalské i Laténské kultury, Keltové, Římané, Germáni a posléze Slované. Ti všichni putovali kolem Vltavy, vzhlíželi k vrcholu hory, stoupali krásným lesem po jejím úbočí na její holé temeno a žasli nad výhledem, stejně tak jako já.

Věk, nemoci a hlavně ubývání sil, donutí člověka přehodnotit priority. Pro mě bylo nejhorší poznání, že po padesátce už nic nenatrénuji. Že prostě musím žít z podstaty. Že jsem sice duševně v pohodě a jsem schopen se učit, ba i studovat, ale musím počítat schody, měřit vzdálenosti a zvažovat dostupnost. Ale dá se s tím bejt.

....Vod Chlumce bábě mé.

...

vždy ve mně cosi nepopsatelného probouzí...

...džbánům a tůním tam

přeju ze srdce

...vychrleno.

na nás mrazy nemohou...

mrazům....a jezeru Lipenskému

předusínací

smeťákům a DV ,KV , VKV.

***věnováno Bambulce***

Sušici, červenání, vodě času co mezi prsty...

..kravinám

Neodvážným. Loňská podzimní šuplíkovka. Nesouvisí s přítomností..