Až...

Je to další kousek z mé připravované knihy o Vltavě. Loďka z kůry provází celou mou pouť po té krásné řece. Když přijde večer a hladina lipenského jezera se uklidní, slýchávám od vody tichý hlas, který mi vypráví prastaré příběhy lidí, kteří dříve žili v místech, jež zmizela pod tou temnou hladinou.

...nezbaví se člověk toho, o čem mlčí

........

... toulky po hřebenech myšlenek...

........

i na šťastného člověka sedne depka; zvlášť, když je zas o rok starší, dostaví se domů po nádherné dovolené a další dny zas bude vstávat v půl páté do pracovního procesu, přičemž k tomu obdrží niterný dojem, že mu to už vůbec nepíše... neznamená to, že by to nebyl jinak šťastný člověk... nicméně, asi je to nějaký :) kosmický :) proces udržující duševní rovnováhu tím, že prostě i na nešťastné lidi sedá občas radost ze života a na šťastné trocha toho splínu... tož...

Přišla si pro útěchu.

zbytečná. Věnováno Siovi jako rozloučení.

...

Nad zaniklou obcí Horní Světlé Hory stojí na skále dva velké kameny. I přesto, že se v jistých časech našli vandalové, kteří se je pokoušeli odstranit, kameny stále stojí. Stojí již snad dva tisíce let. Snad jsou prací Keltů, či snad jiného národa, který, stejně jako oni (a vlastně i já) považoval Slunce za božstvo. Ty kameny vydržely stát po dlouhá staletí. Vesnice pod nimi to štěstí neměla. Byla v hraničním pásmu.

***

Napadla mne nad fotografií mého vnoučka.

Po dlouhé době opět zpátky.Jen nemohu začít jinak, než těmito řádky.Pokud bolest připomenu tak se omlouvám těm klukům to dlužím!A chci jim napsat...

Miluji Vás tichá paní z mých snů a nejtajnějších přání ...