Tak ještě jednou

gabičku, je znát, že jsi ji psal srdcem...* Netipuji, neb tyto verše vnímám jako pietní akt. Dál již ticha... Jest lékem na bolest*

Vzpomínám na niterný rozhovor v Počátkách.

Odpočinutí věčné dej mu ó Pane a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji.

Amen

Přestože jsme se znali jen z modra, párkrát slunná Valcha, stačil jsem Tě za krátkou chvíli poznat i blíže jako přívětivého a milého člověka s otevřeným srdcem a slovem pro každého, kdo uměl naslouchat. Proto je mi tuze líto, žes odešel tak příliš předčasně a nezaslouženě.
Od teď k Tobě, drahý Sio, můžem už jenom do modra, a žel, spojení zůstalo pouze simplexní.

Co napsat, že jsme se trochu znali? Co napsat...tak sbohem, milej Sio...budu vzpomínat na tanec Počátkový, na smích podpořený slovy...na básně jdoucí z duše, vzpomínat se má i na modré tuše...

pěkně řečeno, pěkně myšleno. Drž se.

Ve vypjatých chvílích mě opouští smělost dát do veršů vlastní myšlenky. Uchyluji se tedy k mistrovi:

Bezlistým steskem nebe zašumělo,
vrátil se básník, který odešel,
a hledá mezi spícími své tělo.
Jak leskne se dvé starodávných skel
...
(F.Hrubín)

Dovolil bych si sem vložit jeden svůj výtvor, který tu kdysi Sio četl a komentoval...

Epitaf

Než včera zemřu
řítím se vzad
a sekundy ztrácím
jsa stářím mlád

V nahotě obestřen
dlí horký chlad...
či v mrtvém životě
nocí dne snad?

Ač slepý uvidím
má zápory klad
čeká mě vzápětí
jen vzhůru pád...

Současně bych si dovolil - naprosto výjimečně - dát sem kus naší konverzace prostřednictvím zpráv na LIbresu:

Pavle, dík za solidaritu. Popravdě, jsem tak trochu filosof, beru to stoicky. Lidé žijí 100, 90, 80 let ale někteří také 10,20,30 let a já na tom Žluťáku takové potkávám. Neberu to jako nějakou nespravedlnost, vždyť už mám něco za sebou a mám pocit, že je to ta lepší část života. :-) Stáří také není lehké.
Smrti se nebojím (i když mi to nikdo nevěří), není zlá. A bezmocní jsme proti ní nakonec všichni. Ke konci to může bolet, ale je potřeba něco vydržet. Hodně mi pomáhá, že jsem v mladším věku hodně pracoval se svým Egem, četl jsem knížky o józe, hypnóze atd. a také si to vyzkoušel na sobě.
Mrzí mě ta ztráta sil, která souvisí s otravou chemoterapií, jinak jsem vcelku v pohodě.
Pokud se sejdete na rudou mízu, připijte si i za mě, bylo to fajn, když jsme dávali dohromady Libres, bavilo mě to a to i z toho důvodu, že u toho byli dobří chlapi.

Jj, rozumím tomu - však se léta pohybuji v oblasti bojových umění a se smrtí nemám problém. Patří k životu spolu se vším, co přináší.
Abych byl přesnější, nemám problém s tou svou vlastní, mám potíže se smiřovat se smrtí u jiných lidí, slušných.
To si piš, že si připijeme. Všichni, ksakru.



Tehdy jsem měl na mysli celou "Velkou rudou pětku", která zakládala Libres. Sio už na ten sraz nedojde, ale my čtyři zbývající se zařídíme podle jeho přání.

Netušil jsem, že se Siorak vydal na druhý břeh. Je mi smutno, jako vždy, když odejde fajn člověk. Já jej zńal stejně málo, jako ostatní lidi z Libres. A osobně jen z Počátek. Ale bude mi tam chybět, ten chlap.

Nikoho z Vás osobně neznám a no prostě jste mě rozbrečeli.

Siorak byl baječný chlap, I když jsem ho neznala osobně, nikdy na něj nezapomenu.

Paulmatthiole:
Pavle, dík za zveřejnění lidsky silných a šlechetných slov společného přítele nás všech, kterému Bílá měla pomoct v boji s Černou, ale nakonec to raději vyřešila matem svého chráněnce.

Byl to sympaťák.

Mám napsáno mnoho o smrti,
řekl bych, že jsem otrlý, ale vždy
když někdo známý(a Sio pro mne byl)
odejde mám duši sevřenou
a brečel bych jak děcko
Ať mu je nebe Libresácké peřinou lásky
a vy Velká čtyřko se držte!!! atd...
a vůbec...;-(
zengebuš

Zemřel mi nejdražší člověk na světě, zemřeli mí kamarádi... jsem smrti v mém zaměstnání každý den blízko... a jsem s ní smířená, až přijde, bude mou útěchou, že se potkám se všemi, co mi odešli... Sioraka jsem znala jen z jeho děl, třeba se s tam s ním jednou taky potkám, popovídáme si, ale alespoň ho už nic nebolí... i když paní smrt přišla moc brzy... ale má hold svůj plán... každý jsme někdy na řadě... kdo ví... lépe nevědět
ST pro Sioraka na poslední cestu

P.S.: Tobě další ST za to, že jsi ta slova napsal, nedávno jsem dávala mému zesnulému kamarádovi Liborovi báseňku přímo do rakve... uf... je zde na modru... tuze jsem brečela... není to snadné...

Lilith: Lil, já věřím, že Siorak je v nebi... to mê uklidňuje...a také věřím v reinkarnaci. Snad se zase znovu potkáme...

Budu vzpomínat na Tebe a Tvé milé komentáře.....ST

Čest jeho památce,je ho škoda:-((

Myslím na něj....

...člověk by měl žít tak, aby se na něj v dobrém vzpomínalo...

...na Sioraka bude...

čubík: já v to ani nedoufam, já to vim...

Bude mi strasne moc chybet...

Bolí to...

...to je mi líto... všechna ostatní slova jsou tak nějak navíc.

Patřím k těm, kteří ho neznali osobně, pouze z jeho děl. Je mi to líto.

Je mi to strašně líto....jednou se tam "někde" setkáme...

Tohle moc bolí, ST.

I já patřím k těm, kdo Sioraka znali jen z jeho děl a komentářů a v roce 2011 jsme se spíš jen minuli v Počátkách.. Vždycky je smutné, když někdo odejde takhle brzy a je mi to líto, bude tu chybět. - Vím, že to sem nepatří, ale jen taková zvláštní shoda náhod.. V sobotu 14.1. odešel i hlavní hrdina mé "povídky" Čenda, když ještě před dvěma měsíci oslavil své 106.narozeniny...

Sio mám Tě v srdci.

Dneska večer zdvihnu
sklenku červeného vína.
A vypiju do dna.
Čí je to vina?

Na ex, Sio, na ex...

... jeden z malého okruhu lidí, kterým jsem dokázal otevřeně vyprávět a přiznávat cokoliv... a kdo mne v mých tápavých dobách vyslechl a okomentoval to takovým tím chlapským břitším, ale v hloubi podtextu právě velice hodným humorem, takže se pak každý problém zdál mnohem malichernější a každá asiprohra nakonec spíš asivýhrou ... Počátky, Kámen, pár dalších srazů a nějaké ty vzkazy, mejly, spousta básní, komentářů a diskuzí či jen zamyšlení písmem ... vzdálená zpřízněná a velice přátelská duše ... říkám si, lidi (a nejen lidi) tu jsou, dokud si na ně někdo vzpomene, dokud o nich občas přemýšlí - tím, jakej je fajn člověk, to bude hodně dlouho

pěkně jsi to napsal,
a já to nevěděl...

Nikdy nezapomenu...
.... vlastně, nikdy neříkej nikdy, že?
Snad jen přání - pokud mám zapomenout, tak až ve chvíli, kdy se k Tobě budu blížit se sklenkou červeného vína a s doteky hudby...

tiše pročítám a souzním...
ST