Křik mrtvých lesů

Slyším, jak křičí mrtvé lesy
do stránek v knize proměněné
v níž každý vlastní osud čte si
Osud, jenž děsí. Všechny. Mě ne

Proč také. Sám jej píši přeci
Jen není vesel. A má vadu
Pointa je tou jistou věcí
ztracenou (ne)chtíc za překladu

Slyším, jak křičí mrtvé lesy
(do hladin říček vítr tleská)
Do hrnku sypu jejich směsi
čajové, jež mám přímo z Tesca

I když se třesu, bylo hůře
Těchto dnů už jsem prožil stovky
Ve stálém křiku noční můře
za spánku trhám černé krovky

Slyším, jak křičí mrtvé lesy
I já sám se v nich toulal dříve
Kde jsou ty chvíle... Nevim. Kdesi
Všechno je, zdá se, proměnlivé

Mně se to nezdá. Jsem si jistý
Své vzdušné zámky stavím z písku
S osudy knize hladím listy
při čemž si občas zadřu třísku