Sny a šalba

Když mé oči bloudí po obloze
to přičíst lze mé lásce, mojí touze.
Když samota mé srdce svírá
chlad pálí uvnitř
v srdci díra
a do snů se mi vtírá myšlenka
ta zlá co bodá mě a zebe,
že to byl jen sen
a já nikdy neměl tebe
v náruči své neměl jsem tvé tělo
a polibky, jež celoval jsem čelo tvé
byly jen klam a šalba
co plete mě a mýlí
to nestalo se v minulosti
ani v této chvíli
a touha moje nebyla vyslyšena
neb moje láska není obyčejná žena
je z říše snů
je prostě snová.

Mě zdá se o ní často
dokola a znova
a její jméno křičím do tmy
a těžko se to změní,
kéž náruč tvá byla by tu teď
a sevřela jsi mě a hřála
to bol můj zahnalo by.

Snad?

Pak roztála by skála
pod polibky jež zasypal bych tělo
to tvé
nahé
co chvělo by se vášní
a hrdlo lkalo by,
když líbal bych je celé.
V tvou náruč chtěl bych vstoupit
skrze tebe
a proplést naše těla
to zní mým ouškům směle
a doufám, že i tvým to tak zní.

Jsem drzý?

Já vím.

Však k obhajobě mojí
nejsou slova třeba
když ústa ty se spojí
tak pochopíš snad záhy
proč k lásce na dlani,
se nelze stavět zády.
Jen pít až do dna z mých nastavených dlaní
a teprve pak
až nasytí se hrdla
je to o milování.
Ale to už jiný příběh je
a jiná přání.

A co závěrem říci?

Miluji Vás tichá paní
z mých snů a nejtajnějších přání.