***

Zlomený meč. V roce 1997 byl v klášteře Dominikánek v Ratiboři otevřen hrob. Hrob muže, jenž byl královské krve, ale nikdy nebyl králem. Byl potomkem Mikuláše prvního. Levobočka krále Přemysla Otakara druhého. Poslední Přemyslovec Valentin zvaný Hrbatý, měl opravdu hrb. Podle dochovaných pramenů byl Ratibořským knížetem. Byl prý dobrý a moudrý. Zemřel osamělý, svobodný a bezdětný. Po jeho smrti mu byl položen na hruď meč. Zlomený meč. Znamení toho, že vymřel rod, jenž po staletí vládnul Čechům.

...

-

Nikdy jsem vlastně neměl nic, na čem by vydržel stát člověk...

...

se sb. List opad

Někdy chvíle, malý okamžik, třeba jen oka mžik, zanechá stopu hluboko.

šuplíkovka a.d.2008

...

... končí to všelijak, začátek bývá podobný.

věřím slovu navždy, vím, že navždy budu cítit spousty pocitů... nikdo a nic je ve mně nespálí...

... hlasům a pohádkám

...komentář u díla nicku Jort...liter.cz

(k.)

Kameny Nezdá se to, ale je mezi nimi i jiný rozdíl než jen ve tvaru a složení. A to v jejich pohledu na lidi. V jejich závislosti na lidech. A v oboustranné potřebě. Kámen, vlastně tedy kvádr Karlova mostu, by bez lidí neexistoval. On by vlastně byl. Ale jen jako součást hory, do níž lidé vykopali díru a z té jej vylámali a opracovali, naložili na vůz a odvezli na stavbu Karlova mostu. Tímto aktem udělali ze skály kvádr. Věc užitečnou lidem. Je viděn. Opěvován, obdivován a chráněn. Takový kámen lidi potřebuje stejně, jako lidé potřebují jej. Onehdy jsem se se svou Můzou zase zatoulal na Šumavu a kousek před Vyšším Brodem jsme si vyšli k Čertově stěně. Tam jsou zcela jiné kameny. Balvany nakupené ve svahu stěny jsou zcela odlišné od těch v pilířích Karlova mostu. Není to jen tím, že most je z pískovce a stěna ze žuly. Je to jejich pohledem na lidi. Ty balvany tvořící Čertovu stěnu lidi nepotřebují. Nevnímají je a jsou spokojeny se svým osudem. Nakupeny v neuvěřitelném úhlu nad údolím Vltavy. Obrovské, mnohatunové kusy žuly. Hladké, ale ne moc. Oblé, ale také ne moc. Dokonale stabilní, pevné a nabité jistotou „nepádu“. Nikdy předtím jsem neviděl tak spokojené kameny. Byly tam dávno před tím, než tam přišel první člověk. Byly tam již v dobách, kdy Vltava tekla na jih. A budou tam, v tom svahu nad velikou řekou, i když my tady dávno nebudeme.

...

...násilím si lásku nevynutíš....