Neuchopitelná...

Za okny je den
a ptáci zpívají

" Víš, teď se více zajímám o lidi."
" To jsi dělal vždy..."
" Jsi laskavá."
Ne nejsem, pomyslela jsem si.
Zvonil mu telefon

" Nevezmeš ho?"
" Ne, teď jsem tady s tebou, nic jiného není podstatné. Přišel bych o tvé pohledy, o tebe.. zavolají později, neboj se."

Má zvláštní kouzlo, kdykoli s ním sedím a že daleko od sebe, mám pocit, že vnímá jen mě, nic jiného neexistuje, nikdo jiný nežije.
Ne v ten okamžik.

" Nechybí ti něco?"
" Ne."

Vím o čem mluví, všichni potřebují to něco.
Ten můj je ale teď přede
mnou.

" Oprosti se."
" Nemohu."

Přemýšlím, jak je to podstatné v životě. Otevřít kohoutek naplno. Nechat se zaplavit, vším.
Zaplaví mě osamění, nechám ho v sobě, pak si jen řeknu
"Takhle vypadá osamění."
Nechám se oslepit láskou, citem, zahltit.. " Tak tohle je láska."

Nebraň se
smotej ji do malé kuličky
nech si ji
v sobě

stůj na rohu uličky
a měj
jen měj ji
i v téhle době.

Nahrávám si tě, všechna tvá slova, věty, vzdechy
ano je to nostalgie, jen tě ještě nechci ztratit

Pozoruješ svět
z určité vzdálenosti
místa
ze tvého loviště
ovladatelnosti

sebe
nás
mě

nejsmysluplnějšího místa
kam nedošlo ještě
mnoho z nás

"Víš, já jsem si jen na chvilku tím vším
chtěla jen uchovat
vzpomínku

na tebe
nás
na cokoli"

...

" Ještě to bolí?"
" Aby ne.." odpověděla jsem


" Tati? "
" Mluv,já tě budu jen poslouchat, cestu najdeš, nebudu nadávat."


Z nějakého důvodu se mi občas stýská víc.
Směji se a tečou mi slzy.

" Neboj, jdu vstříc...a ty moje malá, zanech tu jen spousty něhy. "