Třicetiletá válka. O těch časech je toho známo poměrně dost. Muži se nechávali najímat jako žoldnéři a bojovali proti sobě za něčí pravdu. Byli placení a měli se poměrně slušně. Pokud ovšem nepadli v boji, nebo nezemřeli na nějakou nemoc. Bylo to však lepší, než živoření v zázemí. Zvláště vsi a menší města trpěla neustálými střety vojsk. Vojáci totiž potřebovali jíst a tak si brali. Cokoliv a kdekoliv. Drancování bylo zcela legitimní a tak být civilem, bylo mnohem horší, než být žoldnéřem. Při své cestě kolem velké řeky jsem zabloudil na Volarské šance. I tam byla svedena bitva. Mnoho se o ní nedočtete. Bylo to jen jedno z mnoha střetnutí na Zlaté stezce vedoucí přes hradbu Šumavy. Na jedné straně padlo padesát mužů. Na druhé zřejmě o něco více. O nich se však nikde nedočtete. Střety, bitvy, války a násilí jsou staré jako lidstvo samo. Není to důležité. Vždyť jen dotlouklo pár srdcí. Les šumí a řeka teče.

se sbírky Staré vody

...a někdy je těch měsíců...i tři...

...

slasti...

...

Ve třicátých letech minulého století bylo budováno opevnění kolem celé hranice s Rakouskem a Německem a i na severu republiky a místy i ve vnitrozemí. Při cestě kolem Vltavy se dodnes dají najít pevnůstky lehkého opevnění, jimž se říkalo „řopíky“. (Podle zkratky příslušného úřadu, kterým bylo Ředitelství opevňovacích prací). V době Mnichova nebyla pohraniční opevnění ani zdaleka dokončena. Mnoho pevnůstek zůstalo rozestavěno a mnoho jich bylo jen na papíře. Světová válka vše změnila. Po vysídlení Němců bylo pohraničí prakticky prázdné. Vesnice, osady i samoty se staly eldorádem zlodějů. Bylo rozkradeno vše. Holé zdi domů bez oken působily dojmem konce světa. Posléze přišli pohraničníci, kteří vše dorazili. Samoty i celé vesnice mizely v oblacích prachu po odstřelech. V hraničním pásmu nesměl být pro nikoho z žádné strany žádný úkryt. Zmizeli lidé, zvířata, domy. Zbyly jen příběhy. A řeka..

Z obce Knížecí Pláně zbyl jen hřbitov s náhrobky a dřevěný kříž v místě, kde stával kostel Jana Křtitele. Stejně jako Bučina a mnohé další obce v pohraničí, byly Knížecí pláně vysídleny po druhé světové válce. Německá jména na náhrobcích neprozrazují nic o lidech, kteří tu žili. Jen chladný vítr vanoucí od hor a ruiny staveb. To jsou Knížecí Pláně.

Jen tak...jen tak věnováno jedné učitelce....

(b.)

...

hraní

...

archívní

ze sbírky: Láskoviny

ze sb. Tam

se sb. láskoviny

vzpomínkovým sněním

se sbírky Africká