Snad někdy..

Básníka přepadne někdy splín a ptá se sám sebe : "Na co vlastně píšu básně ? Ano, ostatním pro radost - ale to mi nestačí." A tak tato báseň vznikla pod takovou šibeniční náladou.

ona to není báseň, je to spíš opravdu diaog ...

..

hledám a nežaluji...

... cvokařům a psyndám

..všichni na palubu,slavnostně vypalte z lodního děla..

Dnes mě to napadlo na fb...při pokecu s přítelem, jen jsem mu radila co dělat, proti depce...tohle z toho vzniklo...

Něco pro zdejší milovníky. P. S.: F U

ze sbírky - šoury -

naději

Když mi bylo dvanáct dala jsem své nejlepší kamarádce facku,kamarádíme se dodnes,já na facku dávno zapomněla ona ne,prý odpustila ale nezapomněla a mě to teprv dnes mrzí...jak často se unáhlíme a zraníme?Někdy i slovem jako nožem...

Pro človíčka, který pro mě hodně znamená.. a já doufám, že pro něj budu tou jedinou... napořád...

pouťování

A nakonec z něho zbyl přítel-kamarád...a možná je to lepší..

Báseň je reminiscece na filmy, shlédnuté v dětství. a dopouští se jisté nepřesnosti : ( Jak se balila jitrocel) " JAK SE KALILA OCEL" , a ( Kolportáž stlaná na ošatce ) " REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE " byla polo-popvinná četba až ve škole v ionternátu, a měla za následek lepší hodnocení v učivu. Příběh Pavlíka Morozova byl podáván na střední škole jako příklad bdělosti a ostražitosti. Opisy knih k získání odznaku Julia Fučíka jsem si vymyslel. Dříve narození budou možná rozumět a upamatují se, pro ty později narozené jsem napsal tuto , doufám, trochu vysvětlující anotaci. Kdepak je dnes ta "socialistická " výchova ?

Po dlouhé nečinnosti opět zpět.

Měla jsem 12 let malého srnčího ratlíka, dělal mi báječnou společnost a byl tím nejlepším kamarádem. Žel, v posledním roce byl moc nemocný a já se rozhodovala ho nechat utratit aby netrpěl, léčba nepomohla a tak jsem se dnes musela chtěj nechtěj navždy s Matýskem rozloučit.Do posledního vydechnutí jsem byla s ním, poděkovala mu za vše, bulim a vzpomínám, je mi smutno. Tak jen kratičké, volné rozloučení, bude mi moc chybět.))