Nekonečná bolest

Viděl jsem smutek v tvých očích,
možná to byl jen můj sen,
třeba jsem se spletl,
byla tmavá noc a ne den.

Chci ti toho tolik říct
a o to víc jen vedle stát,
na rtech mít úsměv,
promiň, ale neumím lhát.

Radši být daleko od tebe,
s očima plných slz,
než s marnou nadějí,
tak mám radši ze srdce tvrz.

Zbytečné zapomenout,
čiré bláznoství,
a teď jsi sama
ve svém království.

Žiji, ne přežívám,
a ne, že bych chtěl,
pamatuji minulost,
s tanec dvou těl.

Ta jediná vzpomínka
se tyčí jako věž,
já, mrtvý básník
a ty si to nepřečteš.