Fontána pre Zuzanu

Hlavu pod křídlo zpeřené
větrem a nocí temnou
skládám nesmělé myšlenky
zdravým rozumem odsouzené.

Rebelantská bublina
ošemetných tematek
hraje si jak kočka se mnou,
tváří se každá jak nevinná.

Roztěkaně opouštím
tělo i s duší
i se sny mlhavými,
se slzami v očích.

Životními křižovatkami
se spoustou tichých cest
proplouvám bez povšimnutí,
ač ověšený látkami.

Z ebenu vyřezané
vzpomínky na lístky
padlé na teplou zem,
v tlustou knihu vázané.

Zaprášená kronika
otvírá se pomalu,
neb mezi krásky uvítá
mne, návštěvníka.

Ohořelé listy
ohlodané neopětovaným
plamenem utajeným,
sličné břízy listy.

Štíhlé lístky, hebké peří
pokrývaj' ji celičkou,
chtěl bych zkusit šáhnout si,
bez dotyku neuvěřím.

Mohutná koruna nese
plody elegantní a plné
šťávy, již činí je oblé,
je fontánou schovanou v lese.

Sluníčko rozzáří
celou ji důstojnou,
opadnou listy brzy,
neb je konec září.

I pak ve své nádheře
bělostná natahuje
větve k nebi s mraky,
můj duch vzhlíží k ní ozářen.

Buch! Kniha zavřít
se nechala osudem,
o tom, co nesmíš mít,
jen tak nenech hlavu snít.

Aby se Ti nechtělo blít.
A všechno změnit.