Tak pojď do mě

Konečně mi to docvaklo. Zem duněla. Traviny se otřásaly. Ze smrků opadávalo staré jehličí a z přízemních květů se sypal pyl. Za mými zády se setmělo. Otočil jsem hlavu...

Dnes i zítra

Touhle cestou jsem pak nesčetněkrát kráčel sám nebo s ovcemi a vždycky jsem pro skřítky měl nějaký pamlsek, abych jim poděkoval za ochranu, stejně jak to dělával děda. Většinou si pamlsek vzali. Jen jednou, když jsem jim utrhnul z letní jabloně kulaté jablíčko a položil jim ho na střechu, sežrala ho při zpáteční cestě Miluška.

Když se mi to zjeví, není cesty zpět

Věřte nevěřte ne všichni staví se stavebním povolením. Hlavně v přírodě.

Když se za mnou zavřely vrata kasáren, bylo mi dvacet jedna let. K mé velké radost tím končila i má první etapa života v které co smím a nesmím, rozhodovali jiní. Rodiče, vychovatelé v internátecha, armádní šarže.

Nenajdeš

Ne, cizí !

Komu a co poradí poradkyně? Budou se řídit její radou?

Nepřítele je dobré znát

A přitom jsem divnej sám

Život je shoda veselých i smutných náhod. Říká se tomu osud. Zde v tomto příběhu který se odehrál v padesátých letech, vyprávím, jak šťastná náhoda změnila neveselý osud rodiny a můj.

Emoce

Jako dítka jsme si vrchovatě užívali poutí. Dneska mě všechny ty ukřičené atrakce ničí.

Zpátečník

O věcech kolem nás v běhu věku

Náš děda pořád něco dělá i když už je v penzi. Jezdí na kole, lyžuje, hraje banbington, chodí na dlouhé tůry, umí hrát na kytaru, flétnu, banjo a heligonku. Babička také jezdí na kole, také umí lyžovat, chodí na dlouhé horské túry, na aerobik a jí většinou zeleninu.

V noci i ve dne