"Zlato, zahulíme si?"

Dominika seděla na kraji mé rozkládací pohovky a cosi hledala v kabelce, zatímco já v polosedě sledoval na starém notebooku přímý přenos ve snookeru. Studená stěna mě tlačila do zad a ploténky dostávaly díky nepřirozené poloze mého těla pěkně zabrat. Po pár minutách přehrabování se v kabelce Dominika konečně vítězoslavně pozvedla ruku a obsah dlaně mi strčila až pod nos. Do něj mě praštil silný zápach marihuany.
„Koukej, co jsem přinesla!“
„Hm,“ zamručel jsem a nadále se zájmem sledoval snookerový přenos.
„Zahulíme si?“ zeptala se.
„Zašukáme si?“ opáčil jsem.
„Zahulíme si a zašukáme?“ Vždycky nakonec položila tu nejlepší otázku.
„Raději ne. Víš, co to se mnou dělá. Jsem psycho a tráva by tyhle mé stavy jen prohloubila. Jsem v prdeli i za střízliva,“ zareagoval jsem.
„Zlatooo… však jen trochu, nemusíš vykouřit celou skleněnku.“
„Říkám, že ne. Bojím se toho. Bojím se SEBE!“
„Bože… je to jen nějaký lehký vzorek, nic, po čem by ti bylo zle! Vždyť to kouřils osm let, musíš přece vědět, jak to na tebe bude působit, musíš přece znát všechny ty stavy a umět je zvládat, ne? Jsi přece zkušený hulič!“
„No ne, miláčku, prý zkušený hulič. Taková slova chvály si snad ani nezasloužím, hrozně mi to lichotí…“
„To je ironie?“
„Jasně že je to ironie, copak jsem, do prdele, nějaký feťák?!?!?“
„Nejsi, promiň, nemyslela jsem to tak! Já jen… že s tím máš určité zkušenosti… a trénink… a tak…“
„Hele, neumřel tvůj strejda na selhání jater?“
„Jo.“
„Tak vidíš, třicet let trénoval chlastání, a stejně mu to bylo k hovnu…“

Lehla si za mnou a přimáčkla se. Rukou mne škrábala na hlavě, občas políbila, zatímco já stále sledoval sportovní přenos a kamarád pod peřinou lehce zvedal látku od trenýrek.
„Už to vypni,“ zašeptala mi prosebně do ucha.
„Za chvíli bude konec,“ odpověděl jsem.
„A pak si zahulíme?“
„Pak se půjdu vykadit, držím to už půl hodiny.“
„Jsi nechutný!“ křikla, „to musíš takhle kazit romantiku?“
„Co je na hulení trávy romantického?“ zeptal jsem se.
„Když si jednou potáhneš, udělám pro tebe vše, co budeš chtít,“ opět zašeptala a rukou mi zajela pod trenýrky.
„Opravdu cokoliv?“
„Cokoliv.“
„Výtečně,“ povzdechl jsem, „je potřeba umýt nádobí a vynést odpadkový koš.“
„Dobře!“ A do prdele, povzdechl jsem, tuhle odpověď jsem nečekal.

Po skončení přenosu jsem vypnul notebook a odskočil si na toaletu a do koupelny. Když jsem se vracel do pokoje, ve dveřích mne opět praštil zápach marihuany, tentokrát však mnohem intenzivnější. Podíval jsem se směrem k pohovce, kde už Dominika poklidně pokuřovala. Kousek hořící trávy vypadl z malého kotle skleněnky přímo na bílé prostěradlo.
„Jsi normální???“ okřikl jsem si, „propálíš mi prostěradlo!“
„Tak se omlouvám,“ odvětila lehce zkouřená Dominika, „že na něm budeš mít místo původních osmi děr a padesáti fleků od omáčky ještě devátou.“
Vlezl jsem vedle ní. Podala mi skleněnku i se zapalovačem.
„Nebudu.“
„Jednoho malého šluka.“
„Fajn… ale je to na tvou zodpovědnost.“
„Beru na vědomí.“
Převzal jsem skleněnku do levé ruky, chytil ji lehce uprostřed a popálil se o nažhavené sklo. Bolestivě jsem zasykl a přendal skleněnku do pravé ruky. Následně jsem konec zasunul mezi rty, škrtl zapalovačem a dlouze potáhl. Okamžitě jsem ucítil, jak mi nasátý kouř bodá do plic. Jak do nich kope a buší, jak je trhá na maděru. Ucítil jsem, jak se mi zatočila hlava, jak mi ji pomyslná motorová pila řeže na dvě poloviny. Ucítil jsem, jak mi brní celé tělo, jak se stává bezvládným, jak se mi ztenčují žíly, těžkne dech, jak mne polévá studený pot, odumírá jazyk a miliarda mozkových buněk. Ucítil jsem strach.
„Do prdele…“ zakňoural jsem.
“Copak?“ pousmála se Dominika, aniž by vytušila, že v mém těle probíhá Třetí světová válka.
„Copak? Kurva, jsem ve sračkách! Hned poté, co jsem si potáhl, jsem věděl, že budu v prdeli!“
„Tak se uklidni. Lehni si vedle mě a budeme se líbat. Bude to fajn.“
Snažil jsem se lehnout, ale tělo mě moc neposlouchalo. Začal jsem dýchat až příliš hlasitě, nervozita mnou prostupovala a stahovala mé svaly a kosti do neviditelného igelitu, díky čemuž se mi dýchalo ještě hůř. Nemohl jsem ležet. Neustále jsem máchal rukama, abych se ujistil, že je ještě dokážu alespoň trochu ovládat. Při jednom krátkém máchnutí jsem nechtěně udeřil Dominiku do tváře.
„Co je to s tebou?“
„Potřebuju chodit nebo se napít nebo otevřít okno nebo cokoliv, nebo umřu!“
„Proč bys umíral, prosím tě? Na trávu ještě nikdo nikdy neumřel, nejsou o tom žádné záznamy.“
„Jasně že o tom nejsou žádné záznamy, protože ti, co na to chcípli, to asi těžko mohli někomu povědět!“ Vyskočil jsem z postele. Nohy zatím zvládaly chůzi.
„Neměl jsem si ji dát, já věděl, že to tak dopadne! Pokaždé, když jsem se v posledních letech zkouřil, dopadlo to vždycky takto! Kurvááá, vždyť jsem byl v blázinci, od čtrnácti beru prášky na hlavu, vnitřnosti mám na sračku a prdel plnou hemeroidů, kurvááá, proč já to kouřil???“
Dominika vystartovala z pohovky za mnou, chytila mě za ruku a dovedla zpátky k jejímu okraji. Objala mě, zezadu chytila za zadek a pomalu mi stahovala trenýrky. Se zkouřeným výrazem jsem se na ni podíval. Pohled mi opětovala, pousmála se a lehce mě políbila na rty, které za těch pár minut popraskaly. V ústech jsem měl sucho.
„A co kdybych teď kouřila já, hm? Posaď se na pohovku a rozkroč nohy, ať se k němu dostanu.“ Bože, pomyslel jsem si, po větě ´Miláčku, planý poplach, nebudeš táta!´ z minulého týdne tohle byla druhá nejlepší věta, kterou mi kdy řekla.
„Dobře,“ šeptl jsem a s námahou si sedl a následně se i položil zády na prostěradlo hned vedle obrovské zaschlé skvrny od kečupu.
Dominika přiklekla mezi mé rozkročené nohy, a zatímco se mnou se točil celý svět a strop měnil všechny odstíny barvy, rozesmála se.
„Co to, sakra, je?“ spustila v pištivém smíchu, který značil, že (na rozdíl ode mne) u ní tráva působí tak, jak má.
„Co, co je?“ zamručel jsem, zvedl hlavu a zabrousil pohledem do svého klína. Tam se místo mého před chvílí stojícího kamaráda chvěla malá zpocená bambulka o velikosti pěti centimetrů.
„Ty musíš být fakt pěkně v háji, když ti s ním ta tráva udělá něco takového!“ nepřestávala se smát.
„No do prdele, s tímhle bych se mohl zapsat do Guinessovky v soutěži o nejmenší péro!“ hlesl jsem.
„Pustíme si raději film?“
„Jo.“

Dominika mi pomohla dostat se do polohy, v níž jsem před půl hodinou sledoval přenos ve snookeru. Bolest zad jsem díky momentálnímu stavu zkouření vnímal o dost intenzivněji. Zbytek těla jsem však necítil vůbec.
„Pulp Fiction?“
„Fajn.“
Film se rozjel. Zasekl jsem se na něm. Poslouchal jsem dialogy linoucí se z malých repráčků připojených do notebooku přes USB kabel. Poslouchal jsem monolog linoucí se z úst Dominiky. Poslouchal jsem nekonečná burácení motorů aut, která po hlavní silnici projížděla pod okny mého pokoje. Poslouchal jsem bušení svého srdce, jehož rytmus se neustále stupňoval. Vše se mi nakonec smíchalo dohromady a vytvořilo v mé hlavě bolestivé a hlasité tornádo, které naráželo do lebeční kosti a bralo s sebou všechny mé zdravé myšlenky, ničilo je na malé cáry a zanechávalo za sebou jen naprostou spoušť. Obraz zůstal nehybný. Stejně jako já, stejně jako mé plíce a bránice a většina dalších částí mého těla. Nemohl jsem se nadechnout. Těžce jsem polknul s pocitem, že mi právě proklouzlo krkem obří jablko.
„Kurva!“ opět jsem vyskočil z postele, zatímco Dominika, která seděla vedle mě a s hlavou na mém rameni pomalu usínala, se rychle probrala a opět na mě nechápavě pohlédla.
„Co se zas děje?“¨
„Jsem prostě v prdeli, sekám se! Hrozně se sekám!“
„Zlato…“
„Je to tvoje vina! Do řiti, prý jeden malý čoud, sakra, dívej, jak teď šílím!“ Buch, buch, buch, buch, buch!, zareagovalo mé srdce.
„Slyšíš to? Vyskočí mi z hrudníku přímo tobě do kabelky!“ Buch, buch, buch, BUCHBUCHBUCHBUCH!
„Ježíši, nepanikař! To přejde!“
„Mobil… potřebuju mobil. Zavolám Ondrovi, ten kouří denně, potřebuju poradit!“ nebral jsem zřetel na rady Dominiky a panikařil, co to dá. Našel jsem mobil pod stolkem v rohu pokoje, vyhledal v rychlosti v seznamu Ondrovo číslo a zmáčkl zelené tlačítko pro volání. Ozval se vyzváněcí tón. Připadalo mi to jako celá věčnost, než Ondra hovor přijal.
„Ahoj, draku, co potřebuješ takhle pozdě?“
„Hele, jsem v prdeli, zkouřil jsem se a teď je mi zle. Co na to pomáhá?“
„Já vždycky sežeru čokoládu a pak ješ…“
„…jo, dík!“ nenechal jsem jej domluvit a vytípl telefon. Vyrazil jsem v malátném stavu do kuchyně, zatímco Dominika nechápavě koukala a mé péro se scvrklo do velikosti špendlíkové hlavičky. Prohrabal jsem všechny skříňky, šuplíky, lednici, mrazák, BUCHBUCHBUCHBUCHBUCH!!!, ozývalo se mé srdce, ale po čokoládě ani památky. Pak jsem si vzpomněl. Vběhl jsem zpět na chodbu ke dvířkám vedoucím do malé místnustky o velikosti metr krát metr vedle mého pokoje, která sloužila jako provizorní skladiště, do něhož jsem schovával vysavač, kýbl s mopem, hadry a různá další harampádí. Na horní polici bylo vystavené obří dvoukilové čokoládové velikonoční vejce. V rychlosti jsem jej sebral a vešel zpět do pokoje a rozsvítil. Světlo ze žárovky mi málem probodlo oči. BUCHBUCHBUCHBUCH!!!
Dominika seděla na okraji pohovky a rtěnkovala si rty a prohlížela si v miniaturním zrcátku zarudlá bělma svých očí. Poté vzhlédla mým směrem, aby zpozorovala nahého překouřeného magora s miniaturním pérem a obřím čokoládovým vejcem, držícího jej v obou rukách. Opět se pištivě rozesmála, až mi tento zvuk málem utrhl uši.
„Nesměj se, sakra, je to moje záchrana…“ zachroptěl jsem.
„Snad to nebudeš jíst? Na té polici to muselo stát kdoví jak dlouho!“
„Hele, je tu Spotřebujte do roku 2008, to je nedávno.“
„JE TO ŠEST LET!“
„NA TO SERU, PROSTĚ TO SEŽERU A PŮJDU SPÁT!“ řval jsem, zatímco jsem v rychlosti trhal staniolový obal a následně rozlamoval obří vejce a cpal si čokoládové kusy do úst.

Po chvíli bylo po něm.
„Je ti líp?“ zeptala se Dominika.
„Strč mi pod prdel kornout a naseru ti do něj dvě kila točené čokoládové zmrzliny.“
„Takže není…“
„Ne.“
„Jdeme se projít?“
„Vidíš. Dobrý nápad. Pořád se hrozně sekám, už chci, aby to přešlo.“
„Já vím…“

Pomohla mi s oblékáním. Připadal jsem si jako důchodce. Obula mě a nasoukala do teplé mikiny s kapucí. Otevřela dveře od bytu a vyšli jsme na chodbu. Zavřela, zamkla a klíče si strčila do kapsy u svých tepláků. Přivolala výtah a dveře se okamžitě otevřely.
„Jé, zlato, to máme štěstí, výtah byl v našem šestém patře,“ zavískala radostně.
„Jo…“
Vešli jsme dovnitř. Dominika mě přidržovala. Byla mi hrozná zima, i když tou dobou panovalo poměrně teplé říjnové období. Zmáčkla tlačítko s nulou a po chvíli se dveře zavřely. Výtah začal sjíždět dolů. Váha celého mého těla mi od hlavy přes ruce a břicho a zadek a stehna stékala do kotníků. Jako bych je měl uvězněné v betonovém kvádru a pomalu klesal na dno přehrady.
Jeli jsme snad celou věčnost.
„Bože… to je doba… jedeme už tak pět minut, ne… v kolikátém jsme patře?“ zašeptal jsem.
„V pátém.“
„V pátém? V PÁTÉM! MY JEDEME PĚT MINUT A JSME JEN O PATRO NÍŽ???“ BUCHBUCHBUCHBUCHBUCH!!!, ozvalo se opět srdce.

Nakonec jsme se dočkali. Vyšli jsme zadními hlavními dveřmi ven a vydali se podél betonového plácku k nedalekému lesíku, podél něhož tekla řeka. Vzduch mi udělal trochu lépe. I nohy začaly víc poslouchat. Jen zima mi byla čím dál větší.
„Jak je ti?“
„Líp. Jé, hele, tam na tom dětském hřišti je nějaký pes!“
„Prosím tě… to je houpačka na péru ve tvaru koně.“
„Ach tak…“

Po další půlhodině jsme byli zpět doma. Cesta výtahem do šestého patra už netrvala tak dlouho. Po chvíli už jsem svlečený opět ležel pod peřinou na své rozkládací pohovce. Penis opět trochu nabyl na objemu a díky zbytkovému působení trávy pro mě močení na toaletě vyvolávalo jakousi jistou formu orgasmu, při němž se mi vzrušením kroutily palce u nohou.
„Už chápeš, proč jsem s tím před šesti lety seknul? Zabíjelo mě to, ničilo. Způsobovalo mi to jen strach a paniku a zdravotní problémy. Párkrát, když jsem to následně zkusil, jsem toho litoval. Stejně jako dnes…“
„Chápu, nezlob se, už tě do toho nikdy nebudu nutit,“ omluvila se Dominika.
„Každopádně se těším na zítra,“ pousmál jsem se a položil hlavu na polštář.
„Až vynecháme trávu a prostě si jen zašukáme?“
„Spíš na to, až za mě vyneseš koš a umyješ to nádobí…“