Pár slov o jedné knize

Jako kluk jsem čas od času zatoužil být Malým princem.
Stejně jako on jsem si přál ochočit lišku, mít svoji jedinou květinu a cestovat po planetách.
Čím jsem starší, tím více po tom toužím znovu a znovu.
Bohužel ani já neumím vidět, beránky přes bedničku a na otázku s nakresleným hroznýšem bych také určitě odpověděl, že je to klobouk.
Možná ale ne, třeba nejsem jako ti dospělí.
Možná, že někde hluboko uvnitř, jsem pořád ještě kluk. Přece se to tak říká.
Ještě bych si uměl hrát, jen mám pocit, že bych se styděl.
Trápí mě i problém Baobabů a jsem si naprosto jistý, že beránek by klidně spásl květině všechny listy a na její trny by nebral ohledy.
No ano, pořád ještě si čtu tuhle nádhernou knížku. Nevím už po kolikáté a myslím,že kdybych ji neměl, nevadilo by mi to. Znám ji z paměti, tedy alespoň její větší část.
Až teprve teď mám pocit, že ji doopravdy chápu.
Že rozumím nejen samotnému princi ale především jeho příteli a stvořiteli.
Je velice těžké být malým chlapcem a snažit se porozumět všemu co je v knize napsáno.
To prostě nejde, k tomu je potřeba zestárnout ale nedospět, alespoň trochu zůstat tím dítětem kterým člověk býval.
Dnes už rozumím opilci, mocnému králi i všem těm ostatním postavám.
Vím jak je těžké mít rád jen jednu květinu a jak je důležité o ni pečovat.
Poznal jsem kouzlo postupného ochočování a přibližování se druhému.
Dalo by se říct, že až teď jsem zcela ochočen a jsem šťastný.
Vím, že i na mě čeká v písku nebo v trávě tenounký a přesto velice mocný had,
který mě jednou odnese na tu moji planetu. Kéž bych na ni nebyl sám, někdy se toho bojím.
Snad alespoň uvidím poslední západ slunce a potom už to bude jedno.
Dnes už vím, že tělo je jen schránka kterou si sebou nemůžeme vzít.
Je to smutné ale život je někdy smutný.
Poznal jsem ve svém životě hodně dobrých i špatných lidí.
Sám jsem někdy balancoval na hranici dobra a zla.
Ukáže až čas na jakou stranu jsem se více přiklonil.
Tak tedy jsem snad zůstal trochu ten kluk, který se toulal sadem višní a kterému jeho poletující květy vždycky připomněly sněhovou vánici.
Zůstal jsem stále tím kdo jedl nezralá jablka a broskve. Kdo nemohl příštího dne ven když místo v domluvenou hodinu přišel o několik hodin později, protože odejít z party prostě nešlo.
Ten kdo dával dívkám svůj zájem o ně najevo velice zvláštním způsobem.
Ten kdo dospěl a ani si toho nevšiml.
Snad jen vrásky ve tváři mojí a mých rodičů jsou pevným důkazem toho, že čas strašně letí.

Beru znovu do ruky tu ohmatanou knihu s nádherným obrázkem na přední straně.
Znovu se do ni začtu a jsem Bohu i světu vděčný, že mám svoji milovanou lišku.
Na světě jsou statisíce jiných lišek ale já mám jen tu svoji jedinou.
Těším se na ni a když zapadá slunce, držím ji za ruku a čas od času ji pošeptám, že je pro mě jen ta jediná. Ona se pak začervená, sklopí oči k zemi a já jí v tu chvíli miluji jak nejvíc to jen jde.

Ano, zůstal jsem malým klukem a jsem za to moc rád.
Nikdy už bych nechtěl dospět i když mám pocit, že prostě nesmyslně stárnu.