Špáďa

Nevinen? — Neni! Ven!

Mirka Hedbávná:
Já dočet do konce. Věz, že za přečtení stála. Nebo máš, Mirko, odlišný názor na tuto kauzu, že Ti čtení protirathovských (a nejen protirathovských) kousků nemůže prolézt hrdlem ani branou do mozku?!
Nebo Ti jenom už z těch kauz běhá mráz po zádech a nemáš chuť se jimi na modré zabývat? To bych chápal, já si sem chodím pro radost a tahle tematika je z pohledu napájení se radostí značně dvojsečná.

Cupitám okolo... po špičkách...
Ať život pluje v lásky hrách.

Já...? Jestli tedy smím...

Z hlouposti toho nakecáme...!
Piš, chlape, z mouder... Svých.
Mlčet ne vždy je zlato,
Může to být i hřích.

Kdo rozsoudí, která pravda je špatná a která dobrá?
Na jakém postu má rozhodce stát a pod jakým úhlem hledět?
Zelená? Červená?? Rudá??? Modrá????
To bych chtěl jednou, lidi, zvědět!

Škoda tolika gramatických rýmů! Vypadá to, jako bys neměl nápady, ale text vyznání tomu nenasvědčuje, ba naopak...

Dávám palec od nohy nahoru... nejen za ten za ten krasopis

Měsíce, ty bílá, važ si.
K milému snižuj se toliko postavou,
nikdy ne duší, na úkor vlastní hrdosti...!
V měsíce svitu vášně svlaž si,
než do fontány odplavou...

Jakpak a čím se asi hvězdy odemykají...???

Exploze poezie!

Proti takovému tonutí neexistuje záchranný kruh, z něj se dá jedině časem "vystřízlivět". Každý si musíme loknout...
Ovšem je krásné, chceme-li lokat stále znova... a jistě ne jenom pro ta střízlivění...

...pletla ti ponožku lásky přímo na míru... |;-)

Tam taky rád si kafe dám,
ale jen ve dvou, ne že sám.

Do záložek s ní, ať je po ruce!
Ať se o ní sní... nejen po nocech...

Krásně blbneš, to mám rád!

I beztvará má tvar!
(Když slova se srotí v var.)

Byly ty nejkrásnější,
kdo hezčí podá mi?
Byly mi nejmilejší.
Pohádky od mámy.

Vnímej! Vnímej! Zarozjímej!
I vnímání sebe sama může být krásné!

Bombózní a mistrně propracované!

Pod vodou a v ponoru
tajně šilhám po Noru.
Když mám v Oslu osla, dím:
Sádlem život osladím!

Nasadím si ofinu
a povím Ti o Finu,
jak mu jednou u Helsinek
ukrad' bílý uhel synek.

Protože mi došel dech,
nepřidám plk o Švédech...
Jsem jen plkoš plkošivá,
huba křivá, hlava všivá...

Jako reprezentant našeho gymnázia jsem jednou na šachovém turnaji Družby hrál proti sovětskému vojákovi (byl přidělen k okupačním vojskům do posádky Milovice). V poslední dohrávané partii zápasu stál jasně na prohru, mé vítězství bylo jen otázkou technickou a času. Po výzvách ostatních přihlížejících, jestli se nechce vzdát, že by se mohlo dříve skončit a jít už domů, hrdě prohlásil: "Savětskij saldát nikagdá něvzdajotsja!"

Buď jako ten sovětský voják!